Moje dovolená snů. Vlastně splněný sen. Díky za něj ;-)

1. 12. 2012 - Den první

Odlet z Prahy ve 3 ráno (30.11.) se zdál již předem náročný, ale poté, co jsme šli spát těsně před půlnocí se naplnily mé nejhorší představy o únavě. Rychlá snídaně - čaj, jogurt a Biopron, abychom se z toho nepo... a dávka antimalarik (Lariam bereme jako profilaxy, přeci jen je to naše první exotika a nevíme, co čekat) a hurá nočním busem na letiště. Do Frankfurtu s námi kromě Číňanů letělu i pár batůžkářů (spíš krosnařů). Ve Frankfurtu na letišti jsme byli velmi mile překvapeny lehátky na odpočívání, kde si člověk mohl pohodlně zdřímnout, nebyl-li ve stresu jak já :-) Chvíli mi trvalo přemluvit Z. abychom opustili terminál neb se tam nedalo vrátit, ale je jasné, že odlety mimo Evropu budou odjinud. Vzhledem k tomu, že jsme měli více než pět hodin do dalšího letu, procourali jsme letiště důkladně. Svezli jsme se i místním vlakem, který spojuje jednotlivé terminály,dali si sváču v McD a především poznali Milana T., Brňáka, který na blint s neznámým parťákem letí také na Srí Lanku. Vzali jsme ho taky na výlet vláčkem po letišti, aspoň nám to uteklo :-) Oběd jsme si dali pro změnu opět v McD (dost lámanou němčinou objednávám a když se tam Z. vrací tak se ho ta pokladní ptá česky: "Hledáte brčko?"). Při odbavení nás nemile překvapila úřednice, která nám říkala, že nemůžeme sedět vedle sebe, že nás dá přes uličku, byla jsem z toho trochu smutná, ale co se dá dělat, taky jsme mohli sedět každý jinde. Letiště ve Frankfurtu je opravdu velké, ale jsou tu k vidění parádní letadla a vše je tu celkem přehledné. A je to tady - poslední telefonát mamce a nástup do letadla. Wau - tak velké letadlo! Sedadla 3-4-3 jsem ještě naživo neviděla. Letušky Srilankan airlines nás vítají v krásných sárích a my záhy radostně zjišťujeme, že to byl nějaký omyl a sedíme vedle sebe v prostředních sekcích. Na sedadlech nás vítá polštářek a deka a před každým je obrazovka s nepřeberným množstvím zábavy. Únavou už téměř nevidím, ale usnout během letu je nemožné, neboť co chvíli Vám na rameno poklepe letuška, že se podává buď jídlo nebo pití. Jídlo v letadle (výběr z jídelního lístku) je vynikající, už se těším, jak bude vypadat normální jídlo v cíli. Dvakrát během letu se podává teplý chod. Cesta docela utekla, i nohy to přežily. Na srílanském letišti jsme dostali víza, vyzvedli krosny, vyměnili 600USD na 78600Rs (srílanských rupií) (na letišti všichni měnili málo, tak na nás trochu divně koukali, ale nám se tam zdál výhodný kurz). Měli jsme šílenou žízeň, zastavujeme tedy letušku a ptáme se jí, zda se tu dá něco koupit a ona v klidu odpovídá, že jestli máme flašku, skočí nám natočit, no to pěkně děkuju, kvůli tomu Biopron nepolykám, abych měla zážitek hned po příjezdu :-) Letiště bylo zajímavé, že kromě duty free shopů tam prodávají pračky, lednice a jinou elektroniku, ale vodu nikde. V příletové hale jsme odmítli pár taxikářů, šli koupit mítní sim kartu (125Rs za SIM a 125Rs kredit - sms do čech 6Rs a volání po SL 1Rs/min). Nakonec jsme našli i prodejnu s vodou za 300Rs a prvního člověka na SL, co se nás na nákupu pokusil lohnout. 
 
Při východu z letiště na nás čekalo ohromné dusno, ale i pěkné francouzské zahrady. Z. málem srazilo auto, když vlezl na přechod s domněnkou, že přijíždějící auto zastaví. Ptali jsme se na cestu k busu a odhodlaně tam vyrazili, ale poté co nás během 2 minut chůze zastavilo 6 tutukářů (řidičů tuktuku, typického vozítka na srílance, jakési motorové tříkolky s odděleným prostorem pro řidiče a částí pro pasažéry), jsme to vzdali a nechali se ukecat. Navrhl 800 Rs, ale stáhnul to na 650 Rs za cestu až k hotelu. Byla jsem ráda, že jsme vybrali zrovna tohoto, neboť celou cestu zuřivě žvýkal betel (místní halucinogen) a odplivával rudé jakoby krvavé plivance (typické zbarvení betelu) a to bylo z našeho pohledu velmi zajímavé, neb jsme to také plánovali testnout :-) Do tuktuku jsme se tak tak vešli. Bylo teprve 6 hodin ráno, takže trochu chladno, vlasy mi lítaly všude a vzhledem k dusnu se dýchalo nepříliš komfortně. Silniční pravidla tu okrajově platí britská, ale řidič říkal, že se tu nedodržují a ani se nebourá. Tuktukář nemůže najít naše ubytko, takže tam nakonec musí zavolat a donavigovat se. Na předem rezervovaném ubytku v La Grande Hotel nás už čekají, takže nám brzy dávají pokoj, uvítací džus a my mizíme do pelechu. Vzhledem k zapnuté klimě na pokoji beru mikinu, kalhoty a proti všem přesvědčením o jet lagu lezu v 7 do pelechu trochu se dospat. Z. se nakonec taky nechal přemluvit a dal nám 4 hod. na klidný spánek. Budím se ale v 13 a na můj dotaz proč jsme spali tak dlouho se mi dostává odpovědi, že v 11 pršelo - no velmi pravděpodobné :-) Bereme plavky a mizíme ven sehnat něco k jídlu. Co chvíli nás zastavuje tuktuk. Statečně docházíme k pláži, kocháme se pohledem na oceán a palmy a užíváme si první dojmy z naší vysněné dovolené. Podél pláže pokračujeme až k místnímu ghettu, kde zabočujeme směrem do města a jdeme do Tesco Expres okouknout ceny potravin. Zároveň jsme koupili redukci na zásuvku a Citronelu - nejúčinnější sprej na komáry. Hledali jsem nějakou místní restauraci, ale většina jich byla určena hlavně pro turisty, tj. ceny od 1500 Rs výše, poté jsme našli jednu s cedulí lunch time 160 Rs, kde nás pán zavedl k bufetovému pultu ať si nandáme, co chceme - rýže, kuřecí maso, brambor v chilli, fazolky v kari omáčce a varoval nás, že všechno pálí. A taky že měl pravdu! S dýškem jsme platili 352 Rs. Cesotu jsme došli ke kostelu Sv. Sebastiana a hinduistickému chrámu, koupili jsme si čerstvý kokos, kterému prodavačku usekla špičku, proloubla dužinu a strčila dvě brčka - bylo to zvláštní, ale za 100 Rs nekup to, Z. to ale chutnalo tolik, že když jsem se otočila, šoupnul to místním dětem :-) Také jsme si koupili 4 výborné malé banánky za 40 Rs, vodu za 70 Rs a šli zpět do hotelu. Cestou se váleli prašiví psi, kteří vrčeli jak o život. Ještě jsem se smočila v moři, ale voda byla rozbouřená a navíc celkem špinavá, tak jen rychlé smočení a hurá na hotel. S majitelem jsme domluvili tuktuk na druhý den, který nás hodí za 240 Rs na bus do Kandy (na ulicích nám řidiči říkali, že levněji jak za 350 Rs se tam nedostaneme).
 

2. 12. 2012 - Den druhý

Ráno jsme vstávali v 5:30 a v šest nás majitel zavezl na autobusové nádraží, kde jsme se na informacích zeptali na bus, rovnou nasedli a po chvíli vyrazili. Jeli jsme bílým busem, tzv. expresem, a bylo tam děsně málo místa, mačkali jsme se jako sardinky. Cestou jsme viděli rýžová pole a spoustu palem, těsně před Kandy se nám otevřel nádherný výhled na hory. Cesta trvala 3,5 hod. Hned na nádraží v Kandy nás odchytl tuktuk, který nám nabízel i ubytko, ale Z. měl na netu vyhlídlé Green Woods, tak jsme jeli tam. Byl to děs a hrůza, špína, staré, za 2700 Rs na noc se snídaní. Naštěstí měli obsazeno. Jeli jsme se teda podívat do ubytka tuktukáře a nakonec vzali slušný pokoj za 3000 Rs na 2 noci. Potřebovali jsme sice 3, ale neměli volno, tak uvidíme, jak to vymyslíme. Po zabydlení v Suisse View Residence jsme vyrazili na oběd, šli jsme podél jezera, u kterého bydlíme, potkali spoustu veverek, ryb, ptáků, 3 krávy a cestou tuktukem 2 opice. Psů je tu již o poznání méně. Naštěstí. Koná se tu zrovna nějaký festival, takže je tu děsně moc lidí. Našli jsme pěknou restauraci se slušnými cenami a když jsme vešli dovnitř byli jsme jediní turisté, což nás mile překvapilo. Místní jedli samozřejmě rukama, ale my jsme dostali příbor, tedy lžíci a vidličku. Dali jsme si fresh - pomeranč a papája, tu jsem chtěla ochutnat ale nebyl to žádný zázrak. K obědu jsem si dala kari s rybou a Z. něco s kuřecím. Mysleli jsme, že se ho číšník ptal, jestli to chce pálivé, tak řekl jen málo, ale číšník ho nejspíš jen varoval :-) Pálilo to děsně, ale spořádal to statečně. Mně donesli talíř rýže a vedle v miskách opět cibuli, čočku a brambory, jako jsme měli včera, bylinkovou směs, kousek ryby v pálivé omáčce a pečené lilky, vše kromě bylinek příšerně pálilo,takže mi kromě rýže skoro vše zbylo. Nějak jsem neměla chuť na totéž co včera. Po obědě jsme se vydali podél jezera k chrámu Budhova zubu, jenže Z. měl kraťasy, tak ho tam nepustili. Místní mu za 100 Rs. nabízeli sarong zapůjčit, ale jiný místní pán nám řekl, ať si jej raději jdeme koupit. Na oplátku za tuto cenou radu jsme si museli vyslechnout večerní program tradičních tanců. 
 
Podle rad Lonely Planet jsme vyrazili na nákupy. Nejprve do nákupního centra, které vypadalo jako u nás, i ceny měly stejné. Jen u Bati byly společenské boty za 300,- Kč, ale vypadali jako šité u Vitnamců. Poté jsme šli na tržnici, kde si Z. koupil sarong a já kabelku, protože na té staré se mi rozbil zip a byla jsem z toho nervózní. Tržnice byla spíš vietnamská a proto mě Z. hned táhl pryč. Naneštěstí, protože jsme venku potkali místňáka, který nás zavedl na místní tržnici s potravinami, kde jsem se nechala hned v prvním stánku oškubat. Nakoupili jsme koření a čaj vše kolem 300 Rs za kus, přičemž hned vedle ve stánku už to stálo okolo 120 Rs. No co už. Ochutnali jsme mango, jackfruit a papáju, koupili si mandarinky za 500 Rs (1kg), 2 jablka (100Rs) a mango za 250 Rs. Zdálo se mi, že na mandarinkách mě taky natáhl, ale stály stejně jako v supermarketu. Byla jsem trochu naštvaná a Z. se mi smál. Ještě jsme koupili pro rodiče sadu koření po 150 Rs a chlupatý kokos abychom po včerejším čerstvém testli kokos ve všech podobách. Cena 50 Rs - pán ho oloupal, rozsekl v půli, dal nám z poloviny vypít šťávu a z druhé poloviny zatím vydlabával dužinu. zajímavá podívaná stejně jako jackfruit, což je údajně největší ovoce na světě, velké jako menší meloun s bodlinami trochu jako kaktus, rozřízne se to a vydlabávají se z toho plátky, které slouží jako lůžka pro pecku a ty se jedí - zajímavé. 
 
Po trhu jsme toho měli plné zuby, v Kandy se nám líbí výhledy a chrám, ale to je tak všechno. Šli jsme odnést nákup s tím, že uvidíme, co budeme dělat odpoledne a pěkně jsme vytuhli. Navečer jsme se vydali na mši do chrámu Budhova zubu. Chrám zvenku vypadá krásně, na ostrůvku uprostřed jezera se slétali ptáci a byla to moc pěkná podívaná. Zevnitř jsme už tak nadšeni nebyli, ale byla to naše první návštěva budhistického chrámu vůbec. Před vchodem jsme museli sundat boty a zaplatit 1000Rs/osobu za vstup. Šli jsme tam na 18:30 hod., kdy probíhal ceremoniál a byla k nahlédnutí schránka Budhova zubu, takže tam bylo úplně narváno, běloši by se však dali spočítat na prstech jedné ruky. K Budhově zubu se stála děsná fronta, tak jsme se jen mrkli z dáli, udělali pár fotek a šli se podívat dál do chrámu. Venku byl takový altán, kam lidé chodili zapalovat svíčky a vonné tyčinky, dovnitř nosili asi lotosové květy plnými hrstmi. Kousek dál bylo muzeum slona Rádži, kde byl i vycpaný. Zrovna zavírali, ale pán nás ještě pustil nakouknout - byl to pořádný kolos. 
 
Pomalu jsme šli pryč, Z. byl nevrlej, vadili mu otravní tuktukáři a taky kolik jsme utratili. Mě potěšilo, že paní z chrámu pochválila mou novou tašku a hnes si všimla, že je ze Srí Lanky. Tím trochu zahnala mé chmury, že je ta taška vlastně strašná. Šli jsme teda na večeři - chtěli jsme zkusit KFC, ale děsně to tam smrdělo, navíc meníčko byly stripsy s rýží :-) Všude na ulicích je plno žebráků a pořád otravují tuktukáři. Nakonec jsme skončili v restauraci prověřené již od oběda. Dala jsem si něco nepálivého, Z. totéž co k obědu jen s hovězím. Bylo to moc dobré, tentokrát tam byli i samí běloši. Z. mě ukecal, ať nechám dýško, ale číšník mi to pak stejně vrátil. Nakonec si tam Z. zapomněl batoh, ještě že mu to připomněli. Jen co jsme vyšli, tak mě na rameni posral pták - fakt bezva. Šli jsme ještě do supermarketu, kde jsme byli ráno - mléko 0,5l = 75Rs, sušenky 25 Rs a koupili 5l vodu, čoko sušenky a roládu k snídani a už potmě šli domů. Přeprala jsem prádlo, když tu budeme 3 dny a šla se osprchovat. Nejdřív jsem myslela, že neteče teplá a pěkně jsem nadávala, ale pak Z. zjistil, že není zapnutá zásuvka s bojlerem, tak to ošéfoval a já se mohla v klidu osprchovat - no vlastně jen jako - voda teče jak když neteče. Ručníky na ubytku zase jsou, což je super, jen v koupelně je opět nezavíratelná roleta místo okna, takže je plná komárů. Tak jsme ji pro jistotu zavřeli, místo čištění zubů si dali mandarinku a Jamesona a biopron a jdeme si pohrát s moskytiérou :-)
 
Dojmy z Kandy nejsou ani u jednoho z nás pozitivní, pro mě bylo mnohem klidnější a příjemnější Negombo s usměvavými lidmi než přeplněné Kandy plné žebráků a vlezlých tuktukářů. chrám je sice zajímavý, ale také není wau. Cesta do Kandy byla boží, všude palmy - no už se oba těšíme dál na čajové plantáže. Zítra nás čeká Sigiriya, případně i Dambulla, kam se také těšíme. Oproti původnímu plánu, kdy jsme tu chtěli být tři noci,tak doufáme, že ty dvě, které máme v tomto ubytku budou stačit a že se pozítří stihneme přesunout do Nuwara Eliya. 
 
Ještě jsem zapomněla, že jsme u jezera viděli želvu, která se opalovala a varana, který uchvátil i místní děti. 
 

3. 12. 2012 - Den třetí

Vstávání v Kandy pod moskytiérou bylo super, z postele krásný výhled do krajiny (oproti večeru, kdy nad městem svítily neony hotelů), cvrlikot ptáků přehlušuje dokonce i nekonečné troubení tuktukářů. Posnídáme roládu, sušenky a ovoce a vyrážíme do Sigiriye. Ještě k té snídani - roláda chutnala jako z marcipánu a já se rozhodla ochutnat zelený banán, který nešel ani oloupat, chutnalo to celé pak jako šlupka od banánu, až se mi z toho dělalo zle. Taky přemýšlíme, zda ti tvorečkové, co nám lezou po zdech, nejsou blechy, ale snad ne, neskáčou. 
 
Cesta na autobus byla šílená, doprava tak hustá, že policajti řídí dopravu i přechody, přejít mimo je skoro o život, neví se, kdo kterým směrem pojede, kdy bude couvat a kdy prostě nezastaví, když jste uprostřed cesty. Když jsme dle LP došli na autobusové nádraží, bylo to jen stanoviště a nádraží bylo o kus dál, tak jsme kmitali. Jenže když jsme tam došli, zjistili jsme, že jsme na opačné straně a přejít bylo téměř nemožné. Pokoušeli jsme se o to asi 5 minut i za pomoci místních, ale autobus do Vás klidně nacouvá nebo Vás na cestu prostě nepustí a v žádném případě nezastaví. Nakonec se zázrakem poštěstilo a dostali jsme se na druhou stranu, kde nám řidič budu do Dambully řekl, že jsme přímý spoj do Sigiriye propásli (asi kecal, LP psal, že jede v 8 a on říkal, že v 7:30 odjel), ale bus jsme nikde neviděli, tak jsme jeli s ním do Dambully. Cesta byla fajn, kolem spoustu palem, vesnic a rýžových polí, trvala cca 2,5 hod. Tam jsme přešli ulici na autobusové nádraží, koupili sváču (vzali jsme 2 jejich typické plněné taštičky smažené - jednu zelenou a jednu červenou - děsně pálily, chtěli jsme zkusit i něco nepálivého, dal nám tedy 2 jako preclíky, ale chutnalo to jak z marcipánu - sladké jako cecek, tak jsme zas skončili u banánů), našli bus na Sigiriyi a po chvíli vyrazili. V buse na nádraží chodili žebráci, prodejci novin, chipsů, kari a kukuřice. Po cca 25 min. jízdy nás budvysadil u cesty, která vypadala jako antuka, po 2 krocích jsme spatřili Sigiriyi a byla to fakt nádhera. Tak ohrmoný a barevný skalní kolos a nejlepší na tom bylo, že se na ni dalo vylézt. Šli jsme tedy prašnou cestou ke vchodu, proti nám šlo stádo krav, tak jsem zase trochu nervila. Za 30 USD na osobu jsme koupili vstupenkuke které stejně jako k chrámu v Kandy bylo CD a vyrazili vzhůru podél bývalých vodních zahrad paláce, který údajně stál na vrchu skály a vedlo tam 1201 schodů.  Ty jsme s pár přestávkami nakonec také zdolali a přitom se kochali neuvěřitelnými výhledy do krajiny, což byla nekončící zeleň, nádherné hory a typická srílanská mlha nad horami. Prostě krása. Schody nahoru vůbec nevypadaly bezpečně, jeden zrezlý byl dokonce ulomený, takže pocity nic moc, ale místní tam chodili i s dětmi (mimochodem místní mají vstup za 50 Rs). Nahoře a vůbec celouc estu bylo zase dost psů. Cestou zpátky jsme potkali opice. Z. si je začal fotit a já jsem chtěla vytáhnout kameru, jenže opice jak uslyšela zip kabelky, tak si to zamířila ke mně, tak jsem kabelku rychle zapla a popošla dál, jen jsem opět rozepla zip, zase šla za mnou a teď i s kámoškou, Tak jsem to vzdala a šla dál. Potkali jsme místňáka, který nám ukázal zkratku ven a samozřejmě chtěl peníze - my ale neměli, tak jsem mu dala asi 10 hašlerek (to jsem si zas vyslechla, že zrovna tomuhle jich dám tolik a jinak nikomu nic - ale mně je blbé je jen tak cpát dětem). Seběhli jsme uličkou hrůzy se suvenýry a stoupli si jen tak k silnici, kde nás předtím vysadil bus, po chvíli k nám přišel nějaký děda, že tam taky bude čekat na bus, tak si s námi povídal. Chtěl vědět, kde ČR je, jestli je u Ruska, jak je velká a hlavně, jak se nám líbí Srí Lanka. Chtěl jen cigaretu, ale tu jsme neměli, tak měl smůlu. Vyprávěl nnám, že se na SL lid berou v 18 a že mají domluvené sňatky. Do autobusu, který přijel zanedlouho s námi ještě nastoupil a pak zmizel jak pára nad hrncem. Při čekání na té zastávce kolem nás chodily děti v uniformách z nedaleké školy a všechny si nás prohlížely, holky se pochechtávaly a po očku po nás pořád pokukovaly. Poté i lidé v Dambulle si nás dost intenzivně prohlíželi, klidně se i otáčeli nebo se před námi zastavili a prohlídli od hlavy až k patě. 
 
V Dambulle jsme vzali tuktuk ke Zlatému chrámu a jeskynnímu chrámu za 100 Rs a svezli se asi 1,5km. Zlatý chrám byl dle očekávání dost kýčovitý, ale i pěkný, byla to ohromná stavba a hlavně socha Budhy s budhistickými mnichy. Trochu jsme bloudili než jsme našli vchod do jeskynních chrámů, ale zas jsme potkali 2 Čechy, se kterými jsme se podělili o dojmy a oni nám poradili, že mají pokoj v průměru za 1500Rs, ale měli i za 800Rs na noc. 
 
Když jsme konečně našli správný vchod, museli jsme zase vyšplhat po schodech, na kterých byli prodavači všeho možného i žebráci a psi. Na konci byla ohromná skála a v ní vytesané ty chrámy, v nichž byl Budha spolu s božstvem vyobrazen. Před vchodem jsme si museli  zout a schovat boty za 25 Rs, ale já jsem si je hodila do kabelky. V prvním chrámu jsme byli celí paf z velikosti ležícího Budhy a v každém dalším chrámu byla spousta Budhů. Z. si vzal sarong a vypadal jak mánička v šatech. U chrámu bylo asi pět opic, kterých jsem si stihla všimnout včas a vyndat kameru, tak něco málo mám. Z vrchu byl také nádherný výhled, tak jsme se pokochali a šupali na tuktuk a bus zpět do Kandy.  Na ten jsme chvíli čekali, přijel úplně narvaný, že jsme museli stát, Z. dokonce ve dveřích busu, bylo to dost zajímavé, ruce mě děsně bolely, pořád jsem padala ze strany na stranu, naštěstí jsem si tak do půl hoďky sedla, Z. si sedl až napopáté, co měl možnost, asi ho baví stát v busu :-) 
 
V Kandy jsme opět skočili na večeři do Devon Restaurant, ale vypadl jim proud, jídlo jsme naštěstí dostali, ale musela jsem si ho prohlédnout s baterkou :-) Šup na nákup a hurá domů. Stavili jsme se v místní pekárně pro nepálivé dobroty (i linecký řez s jablky) a v místní sámošce pro vodu a mléko. K obědu jsem si dala krevety a narozdíl od kuřete byly čerstvé a moc dobré, k pití už tradičně výborný fresh. Domů jsme šli úplně potmě za svitu baterky. Na ubytku jsme zjistili, že v celém městě nejde elektřina, prý půjde za chvíli a z ještěrek nemáme mít strach, až bude světlo, tak se schovají :-) 
 

4. 12. 2012 - Den čtvrtý

Budík zazvonil v 8, ale my byli děsně mrtví, vstávat jsme museli, protože pokoj musíme opustit do 10 a včera jsme se dohodli, že ráno najdeme jiné ubytko. Posnídali jsme včera zakoupené pečivo, které bylo výborné, dle jejich slov nepálivé (asi tak jako u nás vcelku dost pálivé). Pak jsme vyrazili shánět ubytko, které se nám nakonec povedlo hned o ulici vedle v mateřské školce. Ložnička v bytě se společnou koupelnou za 1800 Rs, tak jsme to vzali, zaběhli zpět dobalit věci a přesunout se. Dnes je děsivé vedro, takže už teď jsme splaveni jak myši, vše se na nás lepí a vše nám smrdí. Tady oproti Negombu schne prádlo děsně. 
 
Po zabydlení v novém příbytku jsme se vydali na bus do sloního sirotčince v Pinnewale, než jsme našli bus, to byl zase porod. Všude spoustu lidí, téměř se nedalo přejít, autobusy jezdily jak šílený, no děs. Cestou jsme koupili vodu a banány pro slony a nakonec došli k autobusu, který jel přes Kegalle do Colomba, řidič řekl, že nám zastaví na křižovatce do Pinnewale, tak jsme naskočili. Uvnitř jsme byli mile překvapeni. Byl to ten soukromý minibus, pěkná sedadla, záclonky na oknech, klimatizace, uvnitř téměř jen místní kravaťáci. Nevýhodou je, že se musí zaplatit jízdné za celou trasu, stálo nás to tedy 580 Rs za hodinu jízdy, navíc se zdálo, že minibus jel spíš pomaleji. Rozhodně jsme tam byli nejšpinavější a nejzpocenější. 
 
Po příjezdu do Kegalle si nás hned odchytí tuktukář, že nás tam vezme za 200 Rs a za 150 Rs jsme ho vzali, jenže místo do Pinnewalle nás zavezl k Milleniu a přemlouval nás, ať jdeme radši tam, že v Pinnewalle budeme jenom koukat a tady se svezeme, vykoupeme a budeme mít památku. Navíc obojí stálo 2000 Rs, tak jsme stejně chtěli jen jedno, tak jsme tedy šli. Vybrali jsme si střední cestu za 3000 Rs/osobu, dostali přiděleného průvodce a šli jsme  k řece, kde se koupali sloni. Sundali jsme si boty, tašky, Z. i tričko a dostali jsme do ruky skořápku od kokosového ořechu. Vlezli jsme si do vody k slonici, která se jmenovala Pooja a je jí 26 let. Přímo tady se narodila, ležela na boku v řece a lenošila si. Cákali jsme na ni vodu a drbali ji ořechovou skořápkou. Měla tvrdou kůži, ale i přes tu kůži bylo cítit jak dýchá, přitom dělala, že chrní. Bylo to super hladit si takový kolos a za záhybů na kůži jí vymývat písek. Poté k ní přišel její mahut a začal na ni cákat spoustu vody, na  uši, oči, asi aby se probrala. My u ní směli být jen zezadu u zad a hlavy. Po celém těle měla rezavé štětiny. Když se probrala, dal jí nahut pokyn, aby vstala, měl i ten pověstný bodec, ale použil ho minimálně. Slonice poslouchala hezky. Když vstala do kleku, tak jsme si měli nasednout. Já jsem se na ni začala škrábra, ale když to viděl mahut, radši mě vysadil. Šup a byla jsem nahoře, už teď jsem si připadala vysoko. Chytla jsem se za provaz, který měla spolu s řetězi kolem krku a už se škrábal Z. za mě. Pak mahut řekl kouzelné slůvko a slonice vyskočila nahoru, byl to docela adrenalin. Ze strany na stranu, ale já se držela lana jako klíště a Z. mě. Pak už jsme byli fakt děsně vysoko a projížďka mohla začít. Ještě poslední douvelebení se a jeli jsme. Nejprve nahoru z řeky, to ještě šlo, pak pomalu na most přes řeku a dál cestou mezi palmy. Náš průvodce nás celou dobu fotil a natáčel, což bylo super. Když šla slonice z kopce, tak to byl vážně zážitek. Naštěstí našlapovala opatrně, ale i tak to s člověkem pěkně zahoupalo. Hladili jsme jí štětinatou hlavu a ona mě za to pleskala ušima po nohou. Vystoupili jsme u vysokého betonového rantlu a mahut chtěl dýško. Dali jsme mu 100 Rs (50  se mu zdálo málo a chtěl víc), ale vlastně to stejně asi bylo málo no co, pro průvodce jsme si nachystali 200 Rs za to video, ale neřekl si o nic, tak jsme ušetřili na tuktuk. Prohlédli jsme si ještě muzeum sloních kostí, ty byly vážně dost těžké, byly tam i sloní lebky a nějaké obrázky. Blízko byl i shop, ale ten jsme při místních cenách vynechali. Tak jsme si mohli slona nakrmit, za tím účelem jsme koupili asi 15 mini banánků ráno v supermarketu v Kandy, protože jsme vyčetli, že na místě jsou drahé, ale nakonec na místě nebyli ani ke koupi. Dávali jsme je slonovi do chobotu, měla jsem ruku oslintanou jak od Babuny, ale bylo to super. Nevýhodou tohoto výletu rozhodně bylo, že na slonovi, než jsme vyrazili na procházku, jsme se nechali pocákat vodou s pískem a z turistů, co tam byli jsme se nechali postříkat jediní, ale byl to super zážitek. Každopádně byli jsme mokří na kost a pořádně jsme smrděli, takže příště bychom si vzali náhradní oblečení. Lidé v buse na nás divně koukali a neměli moc radost, že jedou s námi. S naším tuktukářem jsme vyrazili nazpět, byl docela otravný, už cestou tam nám chtěl zastavit u dikobraza, abychom si ho vyfotili nebo v zahradě koření nebo abychom řídili tuktuk, ale neměli jsme zájem mu cokoliv připlácet. Dovezl nás na hlavní silnici, kde jsme chytli bus do Kandy za 110 Rs. Cestou se uvolnilo jedno místo v buse a milý Srílančan vedle se hned nabídl, že nás pustí sednout si spolu. Napadlo mě se zeptat řidiče, jestli nejede kolem botanické zahrady v Peradenyiaa, taky že jo, tak nás tam vysadil přímo u vchodu. Bylo to první a možná jediné místo, kde měli studenti slevu, tak jsem hned tasila ISIC (850 Rs namísto 1100 Rs). Z. se tam moc nechtělo, ale nakonec jsme tam strávili celé odpoledne a bylo to super - viděli jsme zahradu s kořením, kde nás nikdo nenutil nic kupovat, jen jsme dle nápisů většinou moc nepoznali co je co - poznali jsme jen skořici, bobkový list a muškátový oříšek. Dál jsme šli do pavilonu orchidejí, kde si je Z. začal fotit jak divej do té doby, než jsem mu řekla, že jsou stejné, jako má babča v Oknech. Procházka byla moc fajn, všude plamové aleje, spoustu zvláštních a opravdu velikých stromů. Když si Z. dělal srandu, ať dávám pozor a nešlápnu na hada, netušila jsem, jak blízko bude pravdy. Jdu k bambusu a slyším nějaké šustění, najednou vidím hada - šedého, asi 1,5 m dlouhého, no to byla málem moje smrt. Z. by nejradši vlezl až k němu, já jsem pak vyděšená z každé větvičky na zemi. O pár metrů dál jsme potkali pořádnou skupinu opic (bylo to tam spíš jak v zoo :-)). Opice skákali ze stromu na strom, přebíhali přes cestu, ale hlavně se hrabaly v odpadcích. Došli jsme až k parku, kde byla krásná turistická restaurace s výhledem, kde jsme si objednali rice beef curry, donesli nám dva talíře rýže a zas sedm mističek  - pálivé hovězí, bylinky a cibule, čočka, česnek, ananans, jackfruit s kari lístky (doteď jsme mysleli, že jsou to brambory, ale číšník nám to pěkně popsal), sójové boby a papadam. Oběd byl na místní poměry drahý - stál 1800 Rs, ale byl i s polévkou, bílou kuřecí a dezertem (vanilkovým podinkem s karamelovým přelivem). Pak jsme se šli podívat na strom dělových koulí a les z koloňů, přičemž jsme potkali Rusáky, kteří měli spoustu banánů a krmili ty opice, tak jsme aspoň udělali pěkné video. Stromy v jednom místě byly obsypány kaloni, což jsou netopýři (trochu větší) s chlupatým tělíčkem, to bylo děsný jak řvali...
 
Cestou z botanické zahrady jsme jeli busem do Kandy za 32 Rs, přičemž Z. najednou říká "Hele kdo to tam je" a tam venku po ulici šel Milan z letiště z Frankfurtu. To je sranda, že na Srí Lance potkáte známého :-)
 
Příjezd do Kandy byl spojen s typickým ruchem tohoto města. Rušná doprava, každý troubí, do toho spoustu lidí a těžko se dá někde přejít. Vydali jsme se hledat vlakové nádraží abychom si zamluvili lístky na zítra do Elly, ale naše přepážka je již zavřená (5:30 - 17:00) a řekli nám, že vlak druhý den jede v 11:50 a že první třída je již vyprodaná. Dle rad z průvodce jsme zašli za přednostou stanice, zda by se tam přeci jen místo nenašlo. Řekl nám, ať přijdeme zítra v 10:50, že ten jediný jeden přímo z Kandy a že když se uvolní místo v první třídě, můžeme  se přesunout. Do druhé třídy se stejně nedají koupit místenky, tak jsme šli na ubytko do Lake Bungalow. Z. nevěděl, kde jsme, nádraží jsme našli podle kolejí po kterých šli místní, tak jsme šli tím směrem, byl trochu nervózní a chtěl jít co nejrychleji domů než se setmí. Ve městě stejně zase vypadla elektřina. My museli jít ještě do supermarketu pro vodu, mléko a nanuky a domů jsme tak šli opět za tmy. Dorazili jsme před osmou, vysprchovali se (tady už tekla teplá voda, jen opět čůrkem), pozobali jsme nějaké dobroty a hurá spát. 
 
Po celou dobu pobytu v Kandy jsme potkávali našeho tuktukáře, který nám dohodil první ubytko. Podle mě otrava, podle Z. sympaťák. Taky jsem snědla děsně slaďounké mango a ochutnala hopper - mělo to být něco jako palačinka, i to tak vypadalo, jen to mělo tvar misky a chutnalo to jak chlebová kůrka. 
 

5. 12. 2012 - Den pátý

Dneska že je Mikuláš? Vstáváme v 8, dnes v noci jsem se moc nevyspala, když jsme včera totiž vybalili moskytiéry nad postelí, byly děravé a sneslo se z nich tolik prachu, že jsme je zase radši zabalili a pokoj vystříkali citronelou. Byla jsem z toho nervózní, protože už jsme byli trochu poštípaní z botanické zahrady, tak jsem se často budila, navíc postel byla děsně měkká, že mě ráno bolela záda. Posnídali jsme páreček v listovém těstě a polomáčenky a vyrazili na vlak. Z tohoto pokoje jme měli pěkný výhled n Budhu nad městem a klášter Malwatta. 
 
Za 150 Rs jsme vzali tuktuka na vlak, který nám nabízel, že nás za 3000 Rs vezme do Nuwara Eliya a pak, že dojedeme vlakem a že nám cestou ukáže vše zajímavé, ale kdo by chtěl jet takovou dálku tuktukem? 
 
Došli jsme tedy okolo deváté na nádraží a hle - v první třídě bylo volno - tak ač nás zarazila cena 1250 Rs/osobu, tak jsme to vzali a vyrazili si sednout do místní kantýny. Z. se moc nechtělo, protože to bylo prostě místní, ne moc čisté, ale já si chtěla dát čaj - trochu mě bolelo v krku, tak si dal aspoň colu a modlil se, aby mu ji nenalili do sklenice :-) Nenalili, brčko z lahve vyndal, neboť už jsme několikrát viděli, jak je pak repasují :-) Já si dala první typicky srílanský čaj - černý s mlékem a cukrem. Cukru tolik, že by to i Příbramákům příšlo moc. Až na ten to chutnalo fajn. 
 
Při čekání na vlak jsem si odskočila - první turecká toaleta na SL (vedle byl i normální, ale v děsném vztahu) do čekárny pro ženy, která je oddělená od čekárny pro muže. Na nástupišti jsme aspoň čekali společně a potkali jsme Helu s parťákem (již jsme je potkali v Dambulle), ten nám doporučil vydat se příště do Ekvádoru (letenka do Bogoty cca 13 tis. a dál busem), ti ale cestovali 2. třídou, tak jsme se po příjezdu vlaku rozdělili. 
 
Příjezdem vlaku jsme byli velmi mile překvapeni, přijel vlak jako u nás IC nebo EC, první třída byla klimatizovaná, s WC, podpěrkami nohou, stolečkem a polohovatelnými sedadly. Druhá třída normálnější se sedadly a třetí s lavicemi jako u nás ve starších vlacích, takže všechny relativně slušné. 3. třída stála asi 1/2 ceny 1. třídy. Tak jsme se uvelebili, trochu pojedli, psali deníčky a hlavně se kochali nádhernou krajinou, spoustou zeleně. Ohromná údolí čajových plantáží, kde nám kromě dětí mávaly i sběračky čaje, lesy jako u nás, jen listnaté a stromy zas ohromné. Z. část cesty stojí ve dveřích a fotí. Dost se tu ochladilo, natáhli jsme mikiny a botasky, zároven je tu mlha, tak přestává být vidět. 
 
Když jsme projížděli  přes Bandarewale, byla jsem upřímně zděšená a už jsem nikam dál ani nechtěla, vypadalo to jak předměstí Káhiry, chýše místo baráků, všude odpadky a špína. Naštěstí se to cestou zlepšilo a vystoupili jsme opravdu na malebném místě. Malé nádraží u vesnice, kde čekalo na turisty cca 20 tuktuků, zeptali jsme se na cenu Rawana Holiday Resort a Waterfalls Homestay a tuktukář říkal, že Rawana je levnější, tak jsme vyrazili tam, ale před námi tam dorazily 3 tuktuky a i když jsme uvnitř byli první, ti ostatní měli telefonické rezervace. Nakonec jeden pokoj měli s výhledem do zeleně za 2500 Rs, ale uprostřed zeleně probíhala výstavba. Pokoj byl také nic moc, takže jsme pokračovali. Když jsem vylezla, říká nějaký děda: zkuste to tamhle dole - to je také ubytko - Z. chtěl sice dobrý výhled, ale já spíše dobrou ceni a ubytko Soorya Guest Invi za 1800 Rs bylo slušnou variantou a z terasy je výhled do zeleně, cena slušná a konečně jsme mohli zkusit i snídani, tak máme na zítra ráno jednu kontinentální a jednu srílanskou za 700 Rs. Po zabydlení nám milý pan domácí ukázal, kam všude se dostaneme pěšky a kuy a co tam stojí za shlédnutí. Vyrazili jsme na večeři do vesničky, ta je opravdu malá, klidná, vše po ruce. Z. chtěl jít samozřejmě do njehezčí turistické restaurace, ale místní tam nebyl nikdo, tak to neprošlo. Měli tam samé sendviče, hranolky apod. My jsme si dali oba kari s rýží, zase dva talíře rýže a 10 mističk, tentokrát i řepa a jiné dobrůtky, téměř to nepálilo, tak jsme si ještě požádali o přídavek rýže a snědli úplně všechno. Po večeři byla již téměř tma, tak jsme se jen kousek prošli, za 40 Rs koupili kokos s brčkem, přičemž pan domácí nám ho pak mačetou rozsekl a my si ho vydlabali. 
 
Na pokoji nám praskla žárovka, ale domácí ji hned vyměnil, požádala jsem ho ještě o čaj, protože na mě pořád něco leze, donesl konvičku s cukrem a mlékem a oběma nám to velice bodlo. Varují nás, že v noci bude dost zima, tak uvidíme, každopádně už teď se těšíme na snídani. 
 

6. 12. 2012 - Den šestý

Noc byla úděsná, postel je krátká, takže se Z. blbě leželo, mě od včera dost bolelo v krku, takže jsem se taky často budila, tak jsme se budili navzájem. Na dnešek jsme měli objednané snídaně, tak jsme se těšili. Když jsme dorazili ke stolu, donesli nám čaj, mléko, cukr, láhev vody, talíř opečených toastů, misku másla, marmelády, každému 2 vajíčka, banány, papája, 4 hnízda rýžových nudlí, čočku s kari a kokosový sambol. Snědla jsem jen vajíčka, ovoce, toast a hnízdo a byla jsem totálně plná. Pán se divil, že jsme to nesnědli všechno, ale to se vážně nedalo. 
 
Po snídani jsme vyrazili na Malou Adamovu Horu v Elle, byla to příjemná procházka asi 2hodinová, kus vesnicí, kus čajovou plantáží a nakonec strmý stoupák po schodech na vrchol. Výhled byl krásný na Ella Rock a pěkně se vlnící horskou stezku i na zbohatlické bungalovy na čajových plantážích, u kterých byl i heliport. Cestou jsme potkali dost žebráků, kteří se s námi chtěli pořád fotit za nějaký peníz. Taky jsme ale viděli u stánku pobíhat 2 děti, tak jsem jim dala bonbony. Cestou dolů jsme se zeptali jednoho tuktukáře na cenu do Liptonu, hned řekl 3000Rs a když jsme se podívali jako že je to dost, hned sám vyhrkl, že 2000 Rs, což se nám zdálo fajn, přeci jen to je 40km odsud, tak jsme se domluvili, že se ozveme až si trochu odpočineme a přestane poprchávat. Náš domácí nám ale řekl, že bychom čeka tneměli, že je dost hodin, tak mu hned volal. 
 
Cestou jsme koupili banány (30Rs) a vyrazili pěkně drkotavou cestou přes Bandarawelu, kde tankoval (1l=115Rs), a Haputale na krásné hory, ze kterých by byl super výhled a které byly obsypány čajovými plantážemi. Tuktukář se přiznal, že tu ještě nikdy nebyl a očividně nekecal, protože se pořád rozhlížel a zastavoval nám, že to je super, ať si to vyfotíme. Ke konci nás zavezl k jiné továrně, ale naštěstí ho navedli a dojeli jsme správně k Lipton továrně Dambatenne, ta byla největší, co jsme tu zatím viděli. Zaplatili jsme za vstup 250 Rs/osobu a tuktukář šel s námi zdarma. Vypadalo to jako nějaký historický provoz, stroje staré minimálně několik desítek let, ale nádherně to tam vonělo čajem. Nejprve nás vzal do procesu sušení, kde se čerstvé čajové lístky naházely na plata pod kterými foukaly větráky horký vzduch a tam se sušily 14 hodin. Tyto lístky se pak ručně shazovaly rourou o patro níž do takového míchacího stroje, kde se z nich uvolňovaly silice, dál to šlo do mlýnku jako maso, kde se lístky rozmělnily a odstranily se největší nečistoty - větvičky, pak to šlo ještě přes další 2 mlýnky až k novému sušáku, kde probíhala fermentace (30min), to už byl čaj v podobě písku, který se pak nahrnul na zem do takových jakoby záhonků a tam se nechal ještě 3 hod. oxidovat, tento písek čaje se pak nasypal do sušičky, kde bylo přes 200 stupňů a pak šel do třídičky, která vypadala jako promívač zlata a kde se odděloval těžší bordel od jemného čaje, který byl sypký jako prach a byl konečným produktem. Poslední fází výroby byla balírna, kde každý čaj balily do zhruba 50 kg pytlů, které pak putovaly do zpracovatelských továren Lipton především ve východní Asii, kde se napytlíkují pro přímý prodej. Denně se v této továrně vyprodukuje 20.000kg čaje. Na konci nám ještě ukázali rozdíl mezi typy čajů jako fannings, pekoe, bop a bop special a bílý čaj, kterého tu produkují jen minimum a který se vyrábí z kvítků. Na doma jsme si ještě zakoupili pěkná čtvrtkilová balení čaje (3ks po 300 Rs) s fotkou Dambatene a pěkným povídáním. Když jsme vylezli ven, tak děsně lilo, v průvodci se píše, že téměř každé odpoledne tu prší, tak to sedí, taky padla děsná mlha, tak se výlet na 8km vzdálenou vylídku Lipton Seat nekonal. Cestou zpět pršelo a byla fakt zima, tuktukář měl husinu, ale sundal aspoň záclonky, takže dovnitř nepršelo. Poprosila jsem ho, aby nám zastavil cestou někde, kde se prodává levnější čaj, když nám tam chtěl zastavit, pochopili jsme že nás tahá na jídlo, tak jsme odmítli :-) Anglicky skoro neuměl, vypadalo to, že nás tahá někam na ubytko, ale možná nás chtěl pozvat k sobě na návštěvu, no kdo ví :-) Nechali jsme se vysadit dříve ve městě a šli do vyhlášeného Curd shopu, bufetu, kde je specialitou buvolí tvaroh s palmovým sirupem, ale bylo to totálně odporné - obojí. Navíc to byl takový místní bufet a ceny přitom jako v Nescafe naproti, takže se tam nevyplatilo moc jít. Z. si zas vybral kari normálně pálivé, přičemž to bylo tak příšerné, že mu to musel kuchař rozředit kokosovým mlékem. Dala jsem si zázvorové pivo a bylo moc dobré, Z. citronovy fresh absolutne bez cukru, takže to taky nešlo vypít. Já už jsem kari byla přejedená, takže za mě tentokrát špagety po srílansku :-)
 
Po večeři jsme se ještě zašli podívat na ubytko, které by mohlo mít výhled, ale v té věčné mlze v Elle si myslím, že to je úplně jedno. Večer jsme si ještě pokecali s moc milým majitelem, který se zajímal o systém hodnocení na tripadvisoru a chtěl vědět, jak si stojí on. Taky nás poprosil, jestli nemáme nějakou dočtenou knížku, což jsme bohužel neměli, jinak bychom mu ji rádi nechali. Také nám vyprávěl, jak je složité vycestovat ze SL a hlavně byl děsně milý už tím, jak nám vše ukázal, poradil, ať všude chodíme sami a stejně jako fajn tuktukář v Elle nám říkal, kolik jsou místní ceny. Dala jsem si ještě čaj, protože mi začínalo být víc zle a razili jsme do postele. Po krátkém dohadování, kdo se půjde sprchovat první šel Z., protože dlouho trvalo než voda odtekla a já pod ní nechtěla vymrzat, ale když jsem šla já, pro změnu už žádná nebyla :-)
 

7. 12. 2012 - Den sedmý

Vstávali jsme v půl sedmé, ráno jsme rychle pobalili věci - akutně už bychom potřebovali prát, ale v Elle je většinu dne mlha a poprchává, párkrát sprchlo víc, tak čekáme na jih, na 7 hodinu máme objednanou snídani, dnes jen kontinentální, stejně jsme to včera nemohli sníst. Zvláštní je, že cena byla pořád stejná. Deset minut před osmou jsme vyrazili na bus abychom na místě zjistili, že majitel asi netuší, kdy jezdí busy, protože jel až v 8:40, navíc krápalo, tak jsme tam čekali zase celí vlhcí, pomalu se to na zastávce začalo hromadit až přišli dva čeští kluci, kteří také směřovali na jih, tak vyrazili s náma. Celou cestu busem jsme klábosili, jsou to Krkonošáci od Jilemnice - Mirek a Lukáš, dva bráchové a je s nima sranda, navíc jsou už dost zcestovalí, takže nám vyprávějí super příhody z cest a ta tak uteče jako voda. Cestou autobus udělal přestávku na WC v kadiboudách někde u cesty a docela se to hodilo, navíc v autobuse sem tam chodili místní svačináři, kteří prodávali msítní dobroty a vařenou kukuřici, tak si kluci nakoupili aspoň snídani. 
 
Ubytování v Tangalle bylo nad očekávání super. Jeli jsme do ubytka Dilena Beach Inn básníka Kaschuna, které nám doporučil majitel Sooryy, dal nám pro něj dokonce svoje vizitky, navíc nám slíbil stejnou cenu, ale kluci jeli s náma a říkali, že to je děsně drahé, že půjdem max za 1500 Rs. Pokoje byly stejné jako všude, byly to nízké bungalovy zasazené v pěkné zahradě, majitel byl šprýmař a moře bylo jen přes místní cestu. Výhled byl super, oceán šplouchal jak o život a já se už viděla ve vodě. Ani moc nesmlouval a za 1300 Rs nás tam nechal. Po zabydlení v skromných pokojích jsme vyrazili na oběd do majitelovy restaurace, na kterou se Z. těšil už od Elly, protože byla sea food a na netu psali, že tam skvěle vaří. Nakonec si stejně objednal kuře :-) K pití jsme si dali výborný ananasový fresh za 200 Rs a Z. kokosový milkshake. Po chvíli pro něj přišel majitel, ať si ho jde sundat z palmy přes ulici na milkshake. Tak ho vyrazil sundavat takovým hákem. Po dlouhé době čekání na oběd přijel chlapík na mopedu a dovezl zeleninu, to už jsme si mysleli, že hlady padneme, ale ještě jsme čekali dlouhých 40 minut. V klidu jsem stihla i přemáchnout naše prádlo i pár kousků od kluků a mále to i uschlo :-) Po minimálně hodině čekání nám jídlo donesli - objednala jsem si nudle s krevetama a Z. rýži s kuřecím a dostala jsem nudle s kuřecím a Z. rýži s krevetama, no fakt na hlavu. Jídlo bylo normální, nic extra, když jsme chtěli zaplatit hned, aby nám k tomu nenapočítal daň i za ubytko, musel to počítat 3x a stejně to trvalo 15 minut. Koshun je ale jinak přesně tak v pohodě, jak se o něm píše, je to srandista a umí i pár českých slov. Po obědě jsme se konečně vydali na tu pláž se pokoupat, jenže Z. chtěl nejdřív dojít až ke konci pláže, kde je super hotel, tak jsme šli pocourat. Pláž byla blízko cesty a všude tak byly odpadky a ti nechutní čoklové, co jsou tu na každém kroku. Navíc na konci bylo pusto a žádný hotel, tak jsme se vrátili zpět. Něco na mě leze, takže jsem chtěla trochu odpočívat a koupat se, jenže než jsme došli zpátky na naší pláž, tak už sluníčko moc nesvítilo a Z. se nechtělo do vody. Lehl si tedy do houpací sítě, kterou Koshun k pláži navěsil a já se šla koupat.. aspoň jsem si to myslela, ale byl takový proud, že to dál než do pasu nešlo, tak jsem se spláchla a šla se taky povalovat. Jenže když jsem se do té sítě konečně vyhrabala, tak jsem zjistila, že moc nikam nevidím a navíc mít přímo nad hlavou kokos není také nic moc pocit. . Pak jsme vyrazili do města na večeři, koupili vodu (chlazená je tradičně s přirážkou) a omrkli nějaké suvenýry. Zapadli jsme do prodejny látek /sárí, kde měly bavlněné od 600Rs, slabé za 2000Rs až po nádherná kolem 5000Rs, ty měl ale spíš jen v katalogu. Nám stačilo to střední, našlo se tam krásné červené, ale chtěla jsem, aby mi ukázal, jak se to váže. Zavolal tedy nějakou mladou holku a ta to kolem mě omotala jak hadr a ještě k tomu naruby. Tak jsem chtěla, aby mi to přemotali, tak se do toho nakonec pustili ti chlapi a hned to šlo líp. Sice to nevypadalo nijak super, ale pak jsme si všimli, že to tak nosí většina ženských. Je to dost složité zamotat se do toho sám. Ještě mě zavedli o patro výš koupit spodní triko za 150 Rs. Když jsem seběhla dolů ti prodavači byli zalezlí pod pultem. Říkali mi, že je to se slevou za super cenu (na každém byla cena pevně přidělaná, jinak bych si to ani nezkoušela), pak ho předli na pokladnu a tam mi pán říká, že zaplatím 3950Rs a my oba jsme vykulily oči a řekli jsme jim, že to asi upadli, že na tom byla cenovka 1950 Rs, tak si ten děda nechal od těch prodejců donést totéž v jiné barvě a hle najednou to šlo za těch 1950 Rs.Nakonec mi bylo trochu líto, že jsem to u nich vzala, když mě chtěli oškubat, ale cena mi přišla fajn a červené jsem potřebovala pro mamku. Kluci se nám mezitím někam ztratili, tak jsme došli k supermarketu, koupili melounek a mléko (oboje šlo ráno do koše) a nanuky, ty tu mají moc dobré. Pak se kluci zase objevili a že nám ukážou, kde se kupuje alkohol. Šli jsme do zapadlé uličky, kde bylo spoustu místňáků u dvou zamřížovaných oken - winestore a beerstore, kde prodávali i místní pálenku Arak, kterou kluci koupili. Za vyprání mi koupili pivko a my si taky pokoupili. Večer jsme popíjeli na terásce u ubytka s výhledem na oceán, takže se na mléko už nedostalo :-) Cestou z města jsme se stavili ve stravovně, kde nejdražší jídlo bylo za 440 Rs, ale neměli tam názvy v latince, tak jsme si ukázali. Z. si dal krevety a já hranolky s kečupem. Jísla jsme dostali maloučko, ale rýže kopec, jenže smrděla jak z chlíva, otevřeli jsme si k tomu vlastní pivka, protože ty ve stravovnách neprodávají. 
 

8. 12. 2012 - Den osmý

Ráno v Tangalle jsme vstávali kolem osmé a chystali se na odjezd do Mirisy. Cestou jsme koupili vodu, sladké pečivo a plněné taštičky. Pečivo stojí 30-50 Rs za kus a většinou to pálí i když to vypadá, že to je sladké. Na autobusáku nás čekalo tradiční kolečko dotazů odkud kam a v kolik to jede, přičemž každý dotázaný odpovídal naprosto rozdílně, to dřív najdeme sami. Jel tam přímý bus směrem na Galle, ale ten jsme nenašli, tak jsme jeli do Matary a tam přestoupili. Chvíli jsme stáli, ale asi tak 1 zastávku. V Mataře se do autobusu nahrnuli prodejci všeho možného, za 20 Rs jsme si koupili arašídy a místním dětem rozdali lízátka. Všechny měly radost, ale oni ji mají i když jim jen zamáváme. 
 
V Misrise jsme vystoupili a chtěli najít nějaké levné ubytko pěšmo. Prošli jsme úplně celou pláž, našli ubytko u starých babek za 2000 Rs na noc a šlo se tam přímo kolem odpadků, které měly na dvoře. No nechutnost. Kluci to chtěli vzít, ale nakonec kvůli mě šli dál. Nějací mladí kluci okolo 20 tady mají malou chatkovou osadu, asi 10 chatek s restaurací. Chtěli 1800 Rs na noc a nedalo se s nimi smlouvat, tak jsme šli dál. Tam byl luxusní hotelový komplex s bazénem, kde půjčují za 3000 Rs vodní skútr na 15 min. Nakones jsme potkali bandu rastafaráků, tak jsme chtěli zakotvit tam, ale řekli nám, že to je za 10 000 Rs na noc, no to jsme ani nemohli uvěřit, na konci pláže nás odchytl tuktukář, že za 1500 Rs seženeme ubytko hned v ulici nad pláží, ale to byl tedy neskutečný chlív, zdi plesnivé atd. Vedle byl hotýlek za 30 000 Rs za noc. To ještě než jsme došli na pláž, tak nám zastavil tukutkář, že nás zdarma vezme do ubytka na pláži, tak jsme jeli s ním, ale nejdřív nás zavezl někam do džungle a podruhé k hlavní silnici, tak jsme šli hledat sami. Nakonec jsme se teda ubytovali u té partičky kluků na pláži v Central Beach Inn a byla to dobrá volba. Hned u moře se super restaurací, kam jsme se hned šli najíst. Z. chtěl abych si dala krevetový koktejl, že chce ochutnat, tak bylo rozhodnuto :-) Dala jsem si k němu sendviče a bylo to fajn. Na vrchu koktejlu bylacelá čerstvá kreveta. Z. si dal grilované krevety s hranolkama a salátem, ty byly celé neloupané, takže jedl rukama jako pravý Srílančan. Lukáš si je dal taky, ale nechtělo se mu je loupat, tak to snědl i se skořápkou :-) Pak jsme se šli pokoupat, Z. prní koupání v oceánu. Jsou dost vlny, takže se dá blbnout jen chvilku, dost lidí tu má surf, ale lidí ve vodě je jen pár. Večer jsme vyrazili obhlédnout město. Je tu jen pár krámků a suvenýry skoro vůbec a když už, tak příliš drahé. Koupili jsme ananas za 12O Rs i když běžná cena by měla být okolo 40 Rs, vodu, pohledy a nějaké magnetky. Postranní uličkou jsme došli k půjčovně skůtrů, kde jsme si domluvili výpůjčku na druhý den za 750 Rs. Pak jsme šli omrknou Z. vytipované ubytko Club Mirisa, kde měli výlet na velryby za 3500 Rs. Tak jsme se domluvili na ranní výlet, dali si mega porci večeře, teplé freshe a šup do postele. 
 

9. 12. 2012 - Den devátý

Museli jsme vstávat ve tři čtvrtě na šest, takže to na dovolenou bylo docela náročné. Sraz byl v 7.15 a v ceně výletu byla i snídaně. Dostali jsme konvici čaje, sušenky a prášek proti nevolnosti. Z. s Mirkem si nedali, já s Lukášem raději jo. V ceně výletu byla garance velryb s možností opakování výletu, tak jsme se docela těšili. Tuktuky nás dovezli do přístavu a tam jsme nasedli na loďky (cena různých agentur byla od 3000 Rs do 6500 Rs), dostali vesty  a poslali nás na vrchní palubu, což bylo lepší, protože jsme všichni byli u zábradlí a dole se sedělo v lavicích za sebou. Později za námi přišly 3 češky zespodu, které bydlí ve stejném hotelu jako my a přestože slyšeli, že se bavíme česky nás dosud ani nepozdravily. Kluci si dělali srandu, že jsou to Pražačky a ona to byla pravda :-) Cestou náhončí z lodi ukazovali na oceán s tím, že jsou tam vidět ty velryby, ale nikdo nic neviděl. Pak jsme v dálce trochu viděli, jak upouští vzduch na hladinu. Sem tam jsme viděli kus tělíčka, ale vypadalo to spíš jako delfín, tak to bylo si třikrát, než už nás to přejíždění přestalo bavit, ale aspoň jsme dostali tu výbornou snídani - tortilla, sendvič, ananas, voda. Po sváče už bych spala i ve stoje, loď se pěkně houpala, místama až dost a svoje zřejmě udělal i ten prášek. Těsně před koncem se před přídí na pár sekund objevila trošku větší velryba, ale jen kus zas a jelo se zpátky. Cestou jsme koukali, jak místní rybaří. Po návratu jsme si zašli pro skůtr a po krátkém dohadování, kdy já jsem chtěla zůstat na ubytku a Z. mě tam nechtěl nechat samotnou, jsem musela jet taky.Skůtr jsme dostali úplně prázdný, ale benzin na místě stál 75 Rs za 0,5l, což k benzince stačilo. CHvilku bylo zvykání na ježdění vlevo a místní dopravu a už jsme tankovali. Vzali jsme jen 2 litry, prý to bude stačit do Galle a zpět. Řídil samozřejmě Z. a nechtěl mě k tomu ani pustit. Cestou jsme se u silnice zastavili pro vařenou kukuřici, kterou vařili v sudu. Byla ale děsně tvrdá, nám vůbec nechutnala, ale klukům moc, tak musí zkusit prostě každý ;-) Kousek dál jsme se zastavili v místní stravovně na oběd, měli jen dva druhy jídel, z toho jeden jsme vůbec neznali, tak jsme si dali smaženou rýži s krevetami. sice jen 1/2 porci, ale byl toho plný talíř. Všechny nápisy tam byly jen jejich písmem, pití jsme si vzali s chlaďáku sami a nejen, že nám donesli příbory, ale donesli nám i ubrousky, ačkoliv všichni místní měli na stole natrhané noviny. I jídlo se tu na SL běžně balí do novin nebo školních sešitů. Cestou do Galle jsme jednou předjížděli autobus, když on náhle začal předjíždět tuktuk a tlačil nás do protisměru, kde jelo velké auto. Skončili jsme úplně na druhé straně těsně před vyděšeným cyklistou. Naštěstí se nikomu nic nestalo a cesta do Galle proběhla bez větších problémů. zaparkovali jsme přímo u pevnosti, koupili zmrzku a vyrazili na obhlídku. Došli jsme k majáku, pak daál kolem mešity kousek po hradbách, ale vypadalo to pořád stejně, tak jsme vyrazili nazpět. cestou ke skůtrům jsem koupila i vodu a v toms tánku paní prodávala i náš vytoužený betelíček za 30 Rs, tak jsem je hned pokoupila :-) Kluci se nám v mezičase ztratili, potřebovali jsme vyměnit peníze, ale banky i obchody jsou v neděli zavřené, tak jsme jen hodili pohledy a vyrazili nazpět. Cestou jsem na pláži zahlédla stejný skútr jako měli kluci, jenže jak se tam Z. otočil, že tam zajede, tak to podklouzlo a už jsme se váleli na zemi. Hned za námi vyběhli místní, jestli se nám něco nestalo. Skútr nešel nastartovat, ale místní děcka to v cuku letu opravili. Kluci to bohužel nebyli, ale ta pláž byla nádherná. Domů jsme dojeli až když už se stmívalo. Šli jsme se pokoupat, vyblbnout do vln  hurá na večeři. Dali jsme si dvě tygří krevety s hranolkama a salátem. Měla to být jedna porce, ale stačilo nám to oběma bohatě. Pak nám donesli ještě objednané kalamáry s hranolkama a to už bylo fakt moc :-) Dala jsem si nejlepší mučenkový fresh na světě, sem se určitě vrátím :-) Večer u pokoje jsme nakrojili ananas, který jsme včera koupili a byl výborný. Tak sladký, žádná trpkost, snědli jsme asi půlku, víc se do nás nevešlo. Taky jsme ochutnali čokoládu s kešu oříšky, ale byla to taková česká čokopochoutka, takže nic moc. Hlavně jsem zapomněla napsat, že cestou do Galle jsme se stavovali na snad nejznámější pláži Srí Lanky - Unawatuně, kam jsme chtěli zítra přejet. Místo to bylo turistické, spoustu obchodů se suvenýry, slučšná pláž se spoustou bělochů, ale za tím byla zátoka jen pro místní, no radši jsme odjeli :-) Zůstáváme v Mirise, kouzlo Unawatuny jsme neobjevili :-) Bylo tam dost plno a i ceny vyšší, ale v pěkném ubytku přes ulici byl pokoj za 3000 Rs se snídaní. Bohužel jsme nenakoupili suvenýry a te%d nám chybí, nevím, jestli ještě někde seženeme dárky z kokosů :-(
 

Museli jsme vstávat ve tři čtvrtě na šest, takže to na dovolenou bylo docela náročné. Sraz byl v 7.15 a v ceně výletu byla i snídaně. Dostali jsme konvici čaje, sušenky a prášek proti nevolnosti. Z. s Mirkem si nedali, já s Lukášem raději jo. V ceně výletu byla garance velryb s možností opakování výletu, tak jsme se docela těšili. Tuktuky nás dovezli do přístavu a tam jsme nasedli na loďky (cena různých agentur byla od 3000 Rs do 6500 Rs), dostali vesty  a poslali nás na vrchní palubu, což bylo lepší, protože jsme všichni byli u zábradlí a dole se sedělo v lavicích za sebou. Později za námi přišly 3 češky zespodu, které bydlí ve stejném hotelu jako my a přestože slyšeli, že se bavíme česky nás dosud ani nepozdravily. Kluci si dělali srandu, že jsou to Pražačky a ona to byla pravda :-) Cestou náhončí z lodi ukazovali na oceán s tím, že jsou tam vidět ty velryby, ale nikdo nic neviděl. Pak jsme v dálce trochu viděli, jak upouští vzduch na hladinu. Sem tam jsme viděli kus tělíčka, ale vypadalo to spíš jako delfín, tak to bylo si třikrát, než už nás to přejíždění přestalo bavit, ale aspoň jsme dostali tu výbornou snídani - tortilla, sendvič, ananas, voda. Po sváče už bych spala i ve stoje, loď se pěkně houpala, místama až dost a svoje zřejmě udělal i ten prášek. Těsně před koncem se před přídí na pár sekund objevila trošku větší velryba, ale jen kus zas a jelo se zpátky. Cestou jsme koukali, jak místní rybaří. Po návratu jsme si zašli pro skůtr a po krátkém dohadování, kdy já jsem chtěla zůstat na ubytku a Z. mě tam nechtěl nechat samotnou, jsem musela jet taky.Skůtr jsme dostali úplně prázdný, ale benzin na místě stál 75 Rs za 0,5l, což k benzince stačilo. CHvilku bylo zvykání na ježdění vlevo a místní dopravu a už jsme tankovali. Vzali jsme jen 2 litry, prý to bude stačit do Galle a zpět. Řídil samozřejmě Z. a nechtěl mě k tomu ani pustit. Cestou jsme se u silnice zastavili pro vařenou kukuřici, kterou vařili v sudu. Byla ale děsně tvrdá, nám vůbec nechutnala, ale klukům moc, tak musí zkusit prostě každý ;-) Kousek dál jsme se zastavili v místní stravovně na oběd, měli jen dva druhy jídel, z toho jeden jsme vůbec neznali, tak jsme si dali smaženou rýži s krevetami. sice jen 1/2 porci, ale byl toho plný talíř. Všechny nápisy tam byly jen jejich písmem, pití jsme si vzali s chlaďáku sami a nejen, že nám donesli příbory, ale donesli nám i ubrousky, ačkoliv všichni místní měli na stole natrhané noviny. I jídlo se tu na SL běžně balí do novin nebo školních sešitů. Cestou do Galle jsme jednou předjížděli autobus, když on náhle začal předjíždět tuktuk a tlačil nás do protisměru, kde jelo velké auto. Skončili jsme úplně na druhé straně těsně před vyděšeným cyklistou. Naštěstí se nikomu nic nestalo a cesta do Galle proběhla bez větších problémů. zaparkovali jsme přímo u pevnosti, koupili zmrzku a vyrazili na obhlídku. Došli jsme k majáku, pak daál kolem mešity kousek po hradbách, ale vypadalo to pořád stejně, tak jsme vyrazili nazpět. cestou ke skůtrům jsem koupila i vodu a v tom stánku paní prodávala i náš vytoužený betelíček za 30 Rs, tak jsem je hned pokoupila :-) Kluci se nám v mezičase ztratili, potřebovali jsme vyměnit peníze, ale banky i obchody jsou v neděli zavřené, tak jsme jen hodili pohledy a vyrazili nazpět. Cestou jsem na pláži zahlédla stejný skútr jako měli kluci, jenže jak se tam Z. otočil, že tam zajede, tak to podklouzlo a už jsme se váleli na zemi. Hned za námi vyběhli místní, jestli se nám něco nestalo. Skútr nešel nastartovat, ale místní děcka to v cuku letu opravili. Kluci to bohužel nebyli, ale ta pláž byla nádherná. Domů jsme dojeli až když už se stmívalo. Šli jsme se pokoupat, vyblbnout do vln  hurá na večeři. Dali jsme si dvě tygří krevety s hranolkama a salátem. Měla to být jedna porce, ale stačilo nám to oběma bohatě. Pak nám donesli ještě objednané kalamáry s hranolkama a to už bylo fakt moc :-) Dala jsem si nejlepší mučenkový fresh na světě, sem se určitě vrátím :-) Večer u pokoje jsme nakrojili ananas, který jsme včera koupili a byl výborný. Tak sladký, žádná trpkost, snědli jsme asi půlku, víc se do nás nevešlo. Taky jsme ochutnali čokoládu s kešu oříšky, ale byla to taková česká čokopochoutka, takže nic moc. Hlavně jsem zapomněla napsat, že cestou do Galle jsme se stavovali na snad nejznámější pláži Srí Lanky - Unawatuně, kam jsme chtěli zítra přejet. Místo to bylo turistické, spoustu obchodů se suvenýry, slučšná pláž se spoustou bělochů, ale za tím byla zátoka jen pro místní, no radši jsme odjeli :-) Zůstáváme v Mirise, kouzlo Unawatuny jsme neobjevili :-) Bylo tam dost plno a i ceny vyšší, ale v pěkném ubytku přes ulici byl pokoj za 3000 Rs se snídaní. Bohužel jsme nenakoupili suvenýry a teď nám chybí, nevím, jestli ještě někde seženeme dárky z kokosů :-(

10. 12. 2012 - Den desátý

Ráno jsme vstávali zase kolem osmé, vyrazili na snídani a naplánovali ještě výlet na skútru, protože ho máme do 12 hodin. Jenže na snídani jsme čekali snad hodinu, stihla jsem se mezitím jít smočit a kluci odjeli už bez nás. Po snídani jsme vyrazili. Bylo už téměř 10 hod., tak Z. chtěl spěchat na maják rychle něco vyfotit a vrátit rychle skútr, já chtěla abychom si ho půjčili ještě o den déle, jeli opatrně a mohli se zastavit kde chceme - nakonec jsem ho ukecala. 

Cesta k majáku se zdála být nekonečně dlouhá a trochu jsme bloudili. Dotankovali jsme 1 litr a přes Mataru jsme dorazili na místo. Maják byl super, v krásné palmové zahradě. Dole jsme si koupili kokos s brčkem a udělali pár fotek. Vstup byl 500 Rs/os. Kluci před námi s pánem smlouvali a měli to prý za 300 Rs/os., nás to ani nenapadlo. Výstup to byl pořádný ale i já s mým kašlem jsem ho zdolala. Stálo to za to. Je to nejjižnější bod Srí Lanky a výhled je jeden z nejlepších na ostrově. Udělali jsme pár fotek zase šup dolů. 

Cestou domů jsme se zastavili v Mataře na nákupy, u prodejny bižuterie, kde bych mohla být celý den. Trochu víc jsme pokoupili a zeptali se na sárí, oni nás poslali o ulici dál, kde byla celá ulice jen sárí. Ve vybraném krámku nám prodejce ukazoval samá krásná vyšívaná sárí za 5000 Rs, chtěla jsem nějaké levnější, tak ukázal za 4500 Rs, až když jsme chtěli odejít, vytáhl za 1900 Rs, bylo celkem normální, ale to červené z Tangalle jsem si chtěla nechat, tak jsem tohle červené vzala pro mamku. Ještě mě uchvátilo takové vzorované za 850 Rs, tak mi Z. řekl, ať si vezmu oboje. Prodavačky mě do nich omotali a pořád je to ten stejný způsob. Šli jsme ještě dál ulicí podívat se po těch kokosových suvenýrech a jedno fialové sárí jsem vzala Lucce k Vánocům. Cestou domů se to zdálo mnohem kratší než cesta tam, stavili jsme se ještě na konci Mirisy pro ovoce - 2 hnědé kokosy, mango a kilo banánů za 210 Rs. Cestou z Mirisy jsme se stavili u budhistického chrámu, kde měli 2 slony domácí :-)

Vrátili jsme se kolem druhé, vrátili jsme skútr i přes přemlouvání majitele, že ho můžem využívat i zbylých 22 hodin, když už za něj připlácíme. Šli jsme po pláži dom a rychle se cachtat. Vlny jsou tu vážně parádní. Z. si odřel kolena a já zas ryla nosem v písku (hledala jsem lanýže :-)) Po chvíli toho máme dost a jdem se podívat na skály u pláže, jsou obrostlé pěknými kvítky a nahoru vedou schody. Tam jsou levičky a kamenné posezení. Kvůli západu slunce jsme se pak ještě drápali na protější kopec, ale byla mlha, takže prd vidět. Všude samej čokl a mě se pořád drží ten hnusnej kašel. Po cestě zpátky jsme potkali malouchajdu, kde pán šil a prodával místní oblečení. Už na první pohled se mi tam líbily jedny kalhoty, děda říkal, že jsou akorát, mně připadaly krátké, ale tak děsně se mi líbily, že jsem si je prostě musela vzít za 600 Rs. Večer po večeři jsem skočila pro betel, jeden místňák nám ukázal jak se to balí a zjistili jsme, že z toho jednoho ořechu si můžem dát klidně všichni 4. Vzal se jeden z těch listů, dal do toho betelový oříšek, trochu tabáku a rozdrobené pozlátko (něco jako bujon) a celé se to zabalilo. Nesmělo se to polykat, ale plivat. Nejdřív to zkusil Z., pak až já. Po pár žvejknutí se začalo v puse dělat tolik slin, že jsem to musela vyplivnout. Klukům se za chvíli začala motat hlava, plivali červeně, tak to vypadalo, že dělají vše správně. Pak to vyplivli, ale účinek - motihlav, to mělo téměř hned. Když se pak napili něbo něco jedli pálila je pusa. Na pokoji si všimli, že mají jazyky sedřené do krve a pusu celou oteklou a necitlivou. 

11. 12. 2012 - Den jedenáctý

Ráno jsme začali naší oblíbenou snídaní tentokrát bez ovoce, kterého bylo jen 6 kostiček a stálo to o 100 Rs víc. Po snídani jsme se šli cachtat, kluci mezitím balili. Zas byly obstrukce s placením, tady nikdo neví, kdo si co objednal a prostě něco naúčtují. K obědu jsme si s klukama na rozloučenou koupili zázvorové pivo a Mirek si ode mě vyškemral ještě fialové sárí domů :-) Výměnou za sárí mi řekl, že na pláži ve stánku je chlápek s kokosovýma rohožkama, tak jsem tam hned naběhla. Děda nechtěl smlouvat, ale stála jen 1000 Rs a koupila jsem k tomu slona z kokosu. Měl i toho krásného vyřezávaného rybáře za 1000 Rs, ale kousek byl uraženej. Odpoledne nás v ubytku odchytli, ať zaplatíme, ať nezůstaneme dlužní, ale chyběla tam snídaně, tak jsme se doholi, že až u večeře, i tam na účtu chyběla snídaně, tak to byl prostě asi dárek. Večer jsme šli ještě do večerky nakoupit něco k snidani, protože chceme brzy ráno vyrazit na želvy a varany, Bentotu gangu a masky v Ambalantotě. Chceme se jet ubytovat do Aluthgamy, kde máme vyhlídlé ubytko Hemadan, tak snad to bude za slušnou cenu. Pokoupili jsme velké čoko sušenky, súši, krekry , snickers, 2 tužky, kešu oříšky a pálivé zobání za 485 Rs. Večer jsme na pláži obhlédli nabídku čerstvých ryb v místních restauracích, měli i humra za 2700 Rs. Cestou zpátky jsme se stavili u želví líhně. Místní správce nám řekl, že tam karety jdou naklást vejce do připravené ohrádky 1,5 x 1m až 150 ks, až se vylíhnou, tak je dají do sádek, aby povyrostli a nesežrali je ryby a vypustí je až když jsou větší. Super podívaná. 
 

12. 12. 2012 - Den dvanáctý

Ráno jsme vstali v 7 a čekali na autobus. zastavil nám až druhý, který jel do Colomba. Dálkové mají naštěstí nápisy latinkou. Chtěli jsme do Aluthgamy. Autobusák jel jak šílenej, pořád předjížděl, brzdil a troubil. Ještě že je tu všude max. rychlost 60 km/h, to asi kvůli tomu, že všichni žvýkaj betel :-) Opravdu nejkrásnější pláže jsou mezi Mirisou a Unawatunou, např. Midigama. Poté, co Unawatuna byla děsná jsem byla zvědavá na Hikaduwu, ale byla jsem mile překvapená, je to dost veliké letovisko, spoustu obchodů, cetek, restaurací, pěkná pláž. Podle místních je to i levnější než Bentota, ale to jsme bohužel zjistili až v Bentotě :-) Cestou jsme projížděli Ambalangodou, kde se vyrábí masky typické pro SL, ale jinak to ničím zajímavé nebylo. Po vystoupení v aluthgamě nás hned zastaví tuktuk, že nás odveze za 50 Rs. To bylo zatím nejmíň tady, tak jsme kývli. Měli jsme vybrané pěkné ubytko v hotýlku Hemadan, ale tuktukář nám chtěl nejdříve ukázat své. To bylo normální, ale cena za 2500 Rs se mi zdála vysoká za pokoj v patře s větrákem a 3000 Rs s klimou v přízemí. Tak nás zavezl k Hemadanu, to bylo pěkné, opravdový hotýlek - pokoj za 4300 Rs se snídaní nebo 33OO Rs bez a žádné smlouvání. Z. tam hodně chtěl, ale mně se to zdálo moc drahé, měli úplně prázdno, byli bychom tam jediní, ale s cenou hnout nešlo, tak jsme chtěli jinam. Tuktukář řekl, ať se teda jedeme podívat do Bentoty, že tam jsou ubytka u pláže moře, zatímco tady jen u řeky.Tak jsme vyrazili tam. Fakticky je to jedno město, josu to 3 spojená městečka s Beruwalou. Jeho ubytko byl zas nějaký hotýlek za 5500 Rs a pak nás vzal do low costu v Bentotě za 2500 Rs. Pokoj toho už dost zažil a kromě výhledu na oceán zahrnoval i výhled na skládku, kterou měli ve dvoře, tak tady jsem měla jasno hned. Jeli jsme tedy zpět do Aluthgamy, tuktukář říkal, že je holt sezona a ceny jsou vysoke. Bydlíme nakonec v River Side. Je tu asi 5 jejich dětí, tak jsem dorozdala lízátka. Hned jsme si vzali plavky a vyrazili na oběd, nechtěli jsme do hotelových restaurací, tak jsme hledali něco místního, ale nikde nic nebylo. V hotelových se jde často nejdřív nakoupit, takže se dost dlouho čeká. Po bloudění nás nos zavedl do místní restaurace, kde jsmem si oba dali kari. Poprvé na SL nám donesli k rýži jen 1 mističku. Dala jsem si nepálivou verzi, takže mě pálila celá pusa, ale dalo se to sníst. Zas nás dohnal tuktukář, tak jsme se přiznali, že bloudíme a nemůžeme najít pláž. Řekl, ať mu cinkneme až se najíme, že nás tam hodí. Zavezl nás na pláž a řekl, že když nás někdo bude vyhazovat, ať řekneme jeho jméno Supun Putsity (nebo si to aspoň myslíme :-)). Dali jsme mu aspoň 50 Rs a on říkal, ať zas cinkneme, až budem chtít domů. Z. se do vody moc nechtělo, protože nás otravoval místňák. Tady otravují zas nějak hodně. Tady je oceán klidný a strašně mělký, do hloubky se snad nedá ani dojít. Museli jsme pořád hlídat věci, protože tam furt někdo obcházel. Zvlástní je, že tohle je hlavní turistická destinace, ale asi sem jezdí jen Rusáci na All In. Místní říkají, že jsou zlí a nic nekupují :-) Němci tu zas vykupují pozemky a staví vlastní domy. Cena domu se tu pohybuje kolem 1 mil CZK. Přišel k nám prodejce a Z. ho zas hned odháněl, ale já jsem si všimla, že má ta kokosová zvířátka, tak jsem očumovala, ale měl je takové ošklivé. Pak ale vytáhl krásného dřevěného slona se slůnětem za 4300 Rs. To nepřicházelo v úvahu. Protože jsem ho ale moc chtěla, tak za 1600 Rs jede se mnou domů. Z. to sice nevadilo, ale nadšení vypadá jinak. Hned co tenhle odešel, přiběhl další. Tak jsme šli na procházku podél hotelů k soutoku oceánu a řeky. dál už končily hotely a nikde ani noha, dokonce to tam bylo dost pěkné až dozadu ke skalám. Vylezli jsme až na vrchol skály, kde bylo centrum budhistické meditace. Bylo tam jezírko, prales kam se podíváš, dva mniši, skála s Budhou a to mi stačilo - už jsem se bála. Navíc mě Z. strašil s hadama. Tak jsme slezli. Z. se šel zeptat převozníka za kolik by nás vzal domů lodí, chtěl 300 Rs, ale vzal nás za 200. Nabízel nám road trip na laguně za 2000 Rs, což je o 1500 Rs méně než náš tuktukář, dokonce nám lagunu i ukázal. Vzali jsme si od něj číslo, že se případně ozveme. Po sprše jsem na terásce pověsila prádlo a sledovali jsme západ slunce. Už volal tuktukář, kdy nás může vyzvednout na shopping, tak jsme se s ním domluvili. Vzal nás do nádherné prodejny velmi kvalitních suvenýrů, to byla fakt nádhera, ale taky ceny tomu odpovídali. Tam jsme se jen podívali a jeli do města do levnějšího obchodu, kde chtěli za opici 800 Rs a za masku 1500 Rs. Nakonec jsme zašli vedle do krámu k paní, u které jsme byli už ráno, vzali jsme masku za 1000 Rs, slona a opici z kokosu po 500 Rs a magnetku jsme dostali zdarma. Z. si vzal ještě obrázek za 450 Rs. Pak nám tuktukář nabídl, že nás vezme do krámku své ženy a ona nám uvaří večeři, což jsem chtěli. Paní byla moc milá, byl tam s nima i děda a jeden z jejích dvou dynů. Uvařila nám smaženou rýži s kuřetem, dokonce kvůli nám vyvařila lžíce :-) Dali jsme si sprite a ginger beer, 2 lahve s sebou a platili jsme 650 Rs, což byla cena nízká na místní poměry. Pak nám tuktukář vyprácěl, jak cestoval po světě, že pracoval v Německu jako bodyguard, že tuktuk stojí 1OO tis. Kč a co vše tam zpustošila tsunami. Pak nám ukázal kde bydlí a odvezl nás do našeho ubytka. Ukázal nám fotku svého bratra, který před měsícem zemřel a spoustu fotek z jeho cest po světě. Pak nám řekl, že on nás chce vzít za most do hezčí laguny, že ten mlaďas nás chce oškubat. Nechtěli jsme nic uspěchat, tak jsme mu slíbili, že zavoláme až se rozhodneme. Už když jsme vyšli schody jsme věděli, že chceme jet s ním. 
 

13. 12. 2012 - Den třináctý

Ráno jsme měli domluvenou snídani na sedmou, protože na osmou jsme si domluvili ten výlet. Když jsme o půl osmé měli teprve čaj, tak jsme se šli zeptat a majitel je prý v nemocnici, no vypadal včera, že má slušně upito. Tady je asi 5-7 dospělých a asi 5 dětí, tak je těžké se vyznat. Ubytko se jmenuje Patty house a hned za domem je veřejná zastávka přívozu. Snídaně byla moc dobrá, zhltli jsme ji a čekalu na Kathuna, až pro nás přijede. Kathun přijel s mladým klukem, který loďku řídil. Vyjeli jsme pěkně pomalu a tempo se příliš nezvyšovalo, měla jsem obavy, že to co uvidíme bude stát za prd, ale nakonec jsem byla mile překvapena. Hned zkraje nám ukázal ledňáčka a kormorána, pak několik menších varanů. Cestou jsme si prohlíželi nádherné okolí řeky, které trochu kazí stavby bohatých cizinců a bordel - odpadky místních, kteří je zahodí opravdu kamkoliv. Ale to ohromné množství rostlin, stromů a zpěv ptáků - no bylo to úchvatné. Viděli jsme i malého chameleonka a zelenkavého hada, později ve vodě i pořádného hnědého. Viděli jsme taky cca 3 měsíčního krokodýla, jak se vyvaluje na kameni. Ke konci jsme dojeli k místu, kde rostlo spoustu leknínů, řidič mi jeden kvítek utrhl a postupným odlamováním a loupáním vyrobil náhrdelník, pak i Z., aby mu to nebylo líto. S Kathunem jsem si cestou vyprávěla o smluvených sňatcích, říkal, že je to tradice, žení se tu okolo 18 let a žijí pak u rodičů ženicha. Sňatek je téměř výlučně domluvený, partnerku vybírají rodiče podle inzerátu a horoskopu tak, aby k sobě pasovali. Po svatební noci musí ženich rodičům ukázat prostěradlo od krve jinak se může nechat rozvést. Obecně se tu lidé mohou rozvést, pokud na to mají dost peněz. Také mi vyprávěl o rodině Prime Minister Bandaranayike, po níž je pojmenováno letiště a o vládě a režimu na SL. Také jsme se bavili o Tamilských tygrech, oblast severu SL doporučoval kvůli nízkému turismu a tudíž i cenám. Taky říkal, že mimo sezonu jsou tu ceny poloviční. Vyprávěl, že děti ve škole mají některé předměty v angličtině a škola je tu povinná. Chtěl, aby jeho děti šli studovat na univerzitu do Německa. AŹ děti dostudují, tak by zas rád pracoval v cizině, aby mohl získat víza. Byl moc milý, povídal si s námi o čemkoliv, chtěl abychom se vrátili a doma o SL vyprávěli :-) Dal nám na sebe i kontakt a říkal, že může zařídit taxi na celý den za 7500 Rs tak, že se projede celá SL i s Jaffnou za 10 dní. Ceny které nám tu nabízí, jsou docela dobré, i paní v obchodě se suvenýry se snažil spolu s námi obměkčit k lepším cenám. Marně. Dál nás zavezli k břehu a nakázali ticho - že je tam nějaký krokodýl a pak jsme ho viděli, byl to fakt macek. jen jsem musela zoomovat kameru na maximum abych ho vůbec viděla :-) To jsem ještě nevěděla, že on dojede až k němu a to tak blízko, že je nám na dosah. To jsem teda měla dost respekt, měl kolem 2m uričtě, ale byl to fešák. Pak jsme ještě viděli několik větších varanů, orly a takové vtipné ptáčky, co stáli uprostřed jezera a vypadali, jak malé žirafky. Pak jsme už jeli domů, Zavezl nás ještě vyfotit místo, kde se řeka vlévá do oceánu  a nabízel nám zahradu s kořením a ajurvédu, že jako včera nemusíme nic kupovat, stačí se jen podívat, my už jsme stejně skoro na mizině :-) Tak jsme se domluvili, že uvidíme zítra, chceme hlavně stihnout ty želvy. Slíbil nám i albínku. Ještě nás chtěl vzít na oběd a hezkou pláž, ale Z. už byl zas protivnej, tak jsme jeli na oběd do ubytka a na pláž co včera veřejným přívozem. Platí se až při zpáteční cestě a kolik chcete. Na druhé straně přívoz končí v areálu hotelu, ale je to pro veřejnost. Pláž byla celá naše, na dohled ani živáčka. Za přívoz jsme na zpáteční cestě dali 100 Rs a z terasy sledovali západ slunce a dlabali papáju, kterou jsme dostali včera od Kathuna, pokapanou limetkou, jak nám doporučil. To ovoce je tu fakt výborné. Poté jsme šli na večeři, kterou jsme si objednali už ráno - krevety na česneku s rýží a bylo to fakt super výborné. Tak jsme se tu naučili jíst krevety i s krunýřem :D Pálila mě celá pusa, tak jsme si objednali ještě zmrzku, pro kterou museli zajet do krámu a byla politá zas tím hnusným palmovým sirupem.K večeři jsme si objednali čaj, ale donseli nám ho až po večeři, protože tu vaří na ohni a nemůžou dělat dvě věci naráz. Večer ještě zbývá dobali, vůbec se mi odsud nechce, zato Z. už sakra hodně, má už čmoudů plné zuby a je pěkně protivný.  
 

14. 12. 2012 - Den čtrnáctý

Vstávali jsme v 7, Z. by se rád ještě válel, ale je to náš poslední den v ráji a já si ho chci užít. Po snídani bylo ještě příjemné počasí, tak jsme se dohodli, že pojedeme na želvy. Zavolali jsme Supunovi, do 10 min. nás vyzvedl a frčeli jsme na záchrannou stanici želviček. Vstupné bylo 300 Rs/os. Ukázali nám nakladená vajíčka i jeden den staré želvičky v nádrži. Vajíčka vykupují od místních sběračů za 15 Rs. Vloží je pak do země k vylíhnutí a když se vylíhnout, tak je dají ještě do kádě, aby zesíleli a nesežrali je ryby a ptáci. Vpouští je do oceánu vždy večer, aby je ptáci neviděli a přežije jich asi 25%. Denně želva naklade cca 150 vajíček. Takhle mají šanci některé, které by nepřežily, že si je ve stanici nechají. Mají tam různé želvy, některé mají až 300 kg. Teď tady měli největší sedmiletou. Měli tam také postižené želvy, slepé, bez nožiček, bez půlky těla s pohmožděným krunýřem. Ta byla pěkně agresivní. Jako raritku tam měli tu slibovanou albínku, kterou když hladili, tak se vrtěla ze strany na stranu a říkali ji Michael Jackson :-) Měli tam i sbírku kostí a fotky z řídění tsunami. Taky tam měli pokladničku a chtěli abychom něco přispěli. Platili jsme vstupné, takže jsme nepřispěli nic i když na nás divně koukali. Měli tam i malý obchůdek ale vše děsně předražené. Cestou zpátky nás tuktukář přemlouval ať se stavíme v ajurvéda centru, nechtěli jsme, ale stejně tam zajel. Po chvíli přiběhl průvodce a spustil na nás rusky, pak se nás ptal, jestli jsme už někdy v takovém centru byly, byly to jen samé keře, tak jsme řekli že jo, protože nás to vůbec nezajímalo a on nás zavedl rovnou do prodejny, že prý je to všude stejné. Tam jsme mu řekli, že nic nechceme, takže to bylo rychlé. Ráno jsem k svému zděšení zjistila, že mi chybí bunda - bílá softshelka, musela jsem ji nechat v Elle nebo v buse do Tangalle. To jsem teda zvědavá, jak v Praze dojedu domů. Supun slíbil, že mě vezme do nějakých obchodů, kde si budu moct bundu koupit, ale ani v jednom ji neměli, tak vyrážíme dřív do Colomba a mrkneme tam. Ještě jsme poslali poslední dva pohledy, koupili vodu a vyrazili na ubytko. Bylo okolo desáté a sluníčko už pralo, tak jsme natáhli plavky a vyrazili k oceánu. Dnes naposledy. Tady v Patty house jsou moc milí a dovolili nám zůstat do odpoledne na pokoji. Ještě jsme se vrátili na oběd a vyrazili na letiště. Chtěli jsme se ještě stavit v Colombu, ale to bylo vážně otřesné. Tak jsme jeli rovnou na letiště, kde jsme utratili poslední peníze a frčeli domů. Trochu smutní, ale šťastní, že jsme tuhle nádheru mohli vidět a zažít.