23. 7. 2015 Praha – Budapešť

Plánovaný odjezd v 6:30 nám tradičně nevyšel a po snídani vyrážíme krátce po sedmé naplněnou pumičkou až k prasknutí směrem na jihovýchod. Ještě v Praze děláme krátkou zastávku na benzince a pak frčíme směr Brno. Před Brnem nám cestu komplikuje hodinová kolona, kterou si zpříjemňujeme bonbonama (vexty už nikdy víc) :-) U Břeclavi stavíme natankovat a kupujeme párky v rohlíku (50,- Kč), což je vzhledem k zpoždění, které jsme nabrali, asi náš dnešní oběd. Zároveň kupujeme dálničku na jeden měsíc na Slovensko za 14 EUR a rychle profrčíme Slovenskem. Než se rozkoukám, jsme na hranicích a kupujeme si potvrzení o zaplacení silničního poplatku na měsíc za 21 EUR a střídáme se v řízení (poprvé a naposled :-)). Po 100km kousek před Budkou vracím miláčka do rukou Honzíkovi a těším se na ubytko, které by mělo kompenzovat tu moto výheň. Příjezd na ubytko 7 Miles (z booking.com za 1.947,- Kč/3 noci) v centru Budapešti se nám podařil okolo 14:30. Vypadá to slušně, jen koupelna je na společné chodbě, no aspoň že je jen pro nás. Překvapivě vysoký je i depozit 70 EUR. Jedinou nevýhodou je chybějící parking, kdy před domem se dá parkovat za 440 HUF na hodinu, což je dost pálka. Mám u sebe jen 220 HUF v drobných z předchozí návštěvy Budky, tak bereme parking na ½ hod. a jdeme kvapem vyházet věci z auta. 

Do půl hoďky pak opět sedíme v rozpáleném autě a frčíme natěšení na Hungaroring. Cesta trvá skoro hoďku, ale je to spíš výběrem horší cesty. Navigace do auta je mimo a proto nás tradičně zachraňuje Honzův stoletý mobil :-) Parkování u okruhu je navzdory našim dohadům v autě zdarma (jóoo vyhrála jsem :-)) a všude už je mraky fanoušků. Cca 15 min. čekáme u vstupu a pak natěšeně spěcháme přímo do boxů. Bohužel se zrovna spustil děsný liják, ale i tak jsme se nenechali odradit. Boxy byly totální pecka a stály za to!!! S fanoušky se přišel pozdravit dokonce i velký Lewis Hamilton, můj největší favorit. Některé stáje měly perfektní zázemí, na vlastní oči jsme viděli z půl metru i trénink zastávky v boxech stáje Force India. Honzíkovi se ale při dešti pokazil foťák a začíná tak naše první cestovní trápení. Z okruhu odjíždíme v 19:30 a ve 20:00 parkujeme před ubytkem. Já padám únavou, ale hladový vlk chce ještě vyrazit do naší oblíbené Budapešťské restaurace Lecsó poblíž Margaretina ostrova. Při pohledu do mapy to ale bojkotuju a necháváme to na jindy. Krátkou procházkou se zastavíme na výborný kebab u jedněch z mnoha Turků za 2.200 HUF. Dojdeme pod Gellértův vrch (ty noční pohledy na něj za to rozhodně stojí) a vracíme se zpět do postele. Cestou ještě platíme 400HUF na ranní parking od 8:00 do 8:54 :-) Spánek je potřeba a my jsme přeci na dovolené. Poslední kafčo, postnout fotky na fcb a hurá na kutě.

24.7.2015 Budapešť

Již před osmou jsme oba vzhůru, protože těšení na F1 nás nenechá ani vyspat, snídáme a vyrážíme do nejznámějších městských lázní Szechényi fürdó. Kupujeme lístek se skříňkou u hlavního vchodu za 4.500 HUF/osobu (dražší s vlastní převlékací kabinkou je za 5.000 HUF). Při vstupu nám však oznámili, že všechny skříňky v této části jsou plné a buď musíme připlatit, nebo to obejít jiným vchodem. Tak jsme nelenili a vyrazili obcházet :-) Příjemným překvapením bylo, že parking u lázní je zdarma a míst je dostatek. V lázních jsme šli rovnou do venkovní části, kde jsme si stihli vzít poslední lehátka (je jich tam nedostatek, což se projevilo i tím, že nám jedno v průběhu dne čórli :-/). Voda ve velkém venkovním bazénu má 38 stupňů, takže opravdu pořádné teplíčko. Výhodou v létě je to, že když z něj vylezete, přijde Vám vzduch o teplotě 30 stupňů jako příjemné osvěžení. Nevýhodou je, že vlézt tam je podobný pocit jako když se opaříte. Naštěstí se tam smí ležet maximálně půl hodinky nebo by mě tam ta moje teplomilná kachna máchala celý den :-) Další venkovní bazén je plavecký, ale vstup je povolen pouze s koupací čepicí, tudíž to se nás netýkalo (nelze ji zakoupit ani na místě). Poslední venkovní bazén má 30 stupňů a je příjemný i na menší osvěžení. Uvnitř je spousta saun, cca 2 desítky bazénů různých teplot včetně masážních proudů a sedátek. Probíhalo tam i zdravotní cvičení ve vodě. Areál má však nejlepší léta zdaleka za sebou. Na oběd jsme si zašli přímo v areálu do obědové restaurace na pultový prodej hotovek, ale byly to blafy, lepší by bylo vzít si sváču. Před šestou večer jsme pak vyrazili do města. 

Zaparkovali jsme u mostu Lanchíd v 19:00 na jednom z posledních parkovacích míst koupili parking na 1 hod. za 440 HUF, protože od 20:00 a o víkendy se ve městě parkuje zdarma. Prošli jsme se po mostě, koupili vodu a zprava od tunelu za mostem jsme se vydali pěšky na hrad. Na nádvoří jsme se rozhodli, že tentokrát půjdeme jen k Rybářské baště – mé nejmilovanější Budapešťské památce. V tom Honzíkovi došla baterka a na focení západu slunce zůstala jen má malá bleška, takže jsme se rozloučili s vidinou velkoformátové fotky na zeď. Část rybářské bašty je placená, ale velká část je zdarma, tak nestojí za to platit vstupné. Chrám sv. Matyáše byl opět uzavřen jako v loňském roce. Naproti němu je však levný supermarket na případnou sváču na hradě. Udělali jsme si pár fotek a spodem od bašty se vydali zpět na parkoviště. Dohodli jsme se, že k dalšímu mostu do naší oblíbené restaurace Lecsó už dojedeme autem, ale vlivem naší pozornosti a přitroublé navigaci jsme objeli půl města. Zaparkovali jsme zdarma na nábřeží u Margaretina ostrova a došli pěšky na dlabanec. Honza si dal pro změnu totéž co vždycky a já vyzkoušela tradiční plněné papriky v rajské omáčce s bramborem. Domácí limonáda byla jen šťáva a jídlo nic moc, tak pro tentokrát jsem byla docela zklamaná. Když jsme přicházeli k autu, vidíme Maďara, jak parkuje přímo vedle nás, ačkoliv my jsme parkovali podélně. Honzík nasadil takové sprinty, až jsem si říkala, proč neběhá taky se mnou. No nějak si to kluci vysvětlili, Maďar sice vypadal, že nechápe, proč nevyjedeme až ráno, ale dostali jsme se v pořádku na ubytko. Jen ta cesta v noci o formulový víkend byla děsivá. Tisíce zmatkujících aut v cizím městě a do toho sta tisíce ožralých fanoušků. Doma jsme prohlédli fotky a zalehli, vzduch v apartmánu bez oken pouze se světlíkem byl stejně na padnutí..

25. 7. 2015 - Hungaroring kvalifikace

Sobota ráno. Vstáváme okolo 10 hod. A vyrážíme celí nedočkaví na Hungaroring! Není žádná úplně velká zácpa ani větší problémy s parkováním. U vstupu jsou jen takové kontroly nekontroly – prostě tam jen někdo stojí. Obcházíme kousek okruhu v protisměru a vybíráme pěkné místo v zatáčce mezi stříbrnou a bronzovou tribunou (máme samozřejmě lístky na trávu za krásných 90 EUR na celý víkend). Vypakujeme deku, ačkoliv v autě máme i židličky, ale ty vezmeme třeba v neděli. S vyvalenýma očima pozoruji tu nádheru – pomalou projížďku, zahřátí kol i samotnou kvalifikaci. Nemám slov. Paráda – vidět ty formule takhle zblízka je sen! V kvalifikaci zářil Lewis Hamilton, takže triko jsem měla správné, i když podle osazenstva to vypadalo, že na louce vyrostly muchomůrky, jak se to kolem mě jen červenalo. Ale pár lidí fandilo taky Mercedesu a nejhezčí hadříky měli fanoušci redbullu. Možná příští rok změním favorita, ale na červenou nejspíš nepřejdu – nesnáším tu barvu.Zítra začínáme z pole position! No těším se. Viděli jsme také doprovodné závody menších formulí GP2, kde motory hřměly jako o život. Honza dokonce už nasadil i špunty, já si to ale chtěla pořádně užít. V začátku závodu GP 3 jsme pak odcházeli. Přestávky mezi jednotlivými závody trvaly vždy okolo 45 min., ale bylo hezky, tak jsme si to užívali. Je tam podél okruhu spoustu stánků s občerstvením a ceny nejsou úplně extrémně přemrštěné, ale my byli připraveni, tak jsme zobali vlastní sváču. 

Zvažovali jsme večerní návštěvu aquaparku v Budce, ale únava rozhodla, že pojedeme domů a zajdeme si raději na véču. V autě do sebe láduje home made müsli tyčinku a při příjezdu do Budapešti začíná pršet. Na pavlači u bytu padají dokonce i kroupy, tak je Honza smutný, že v tom pumičku nechal samotnou. No co, aspoň že tam tentokrát už parkujeme zdarma – je přeci víkend tedy čas parkování v Budapešti zdarma! No, ale aby mu to nebylo líto, brzy se k ní připojil, protože já měla tradičně hlad a táhla jsem ho na večeři, deštník jsme neměli a pršelo jen zlehka. Jenže v naší ulici nebyla kromě fast food pizzy žádná restaurace. Všude samé bary. Když jsme prošli několik bloků, spustil se šílený liják. Schovali jsme se aspoň v obchodě a nakoupili drobnosti na zítřejší sváču (chléb, 4l limo, čaj – 500HUF). Déšť neustával, vzdávám se tak myšlenky na tradiční maďarskou kuchyni a mizíme k turkům kousek od ubytka. Mají NAPI MENU za 1090 HUF, které obsahuje tureckou polévku podobnou gulášovce, ke které nám donesou citron a chilli a na výběr ze dvou druhů jídel – krůtí v sosu nebo kuřecí se zeleninou a rýži/brambor. Oba bereme kuřecí, colu a ayran a platíme 3000 HUF, což je za hubičku. Doma se jen svalíme do pelechu, protože v ubytku 7 Miles bez oken se nedá vůbec dýchat.

26.7.2015 – FORMULOVÁ NEDĚLE

Ráno už nemůžeme dospat, snídáme, balíme a v 9:30 vyrážíme zpět na Hungaroring. Doprava je dle předpokladu hustá, ale celkem dobře zorganizovaná. Při parkování nám přidělí místo v kopci na poli a Honzík se děsí, že začne-li pršet, už odsud nikdy nevyjedeme. Kdo dřív přijede, ten má rozhodně lepší parkovací místo, my jsme to pro tentokrát moc nevychytali. Přijíždíme v závěru 2. závodu GP2. Bohužel nás dovnitř nepustili dnes již s židličkami, neboť kontrola přituhla, tak se s nimi vracíme zpět asi kilometr do auta a zase zpět ke vchodu. Trochu na drzáka roztahujeme deku na stejném místě jako včera, jen trochu víc z kopce, takže udržet se na ni je celkem oříšek, ale je tu minimálně trojnásobně lidí než o předešlé dny :-) Ten výhled za to stojí! Následuje rozjížďka, minutová vzpomínka ticha na Julesa Bianchiho, který minulý týden zemřel na následky havárie ve F1. Následuje maďarská hymna a pak už úvodní kolo – 3 – 2  - 1 – start. Ve velkém očekávání Hamiltona, který vyjíždí z pole position, jsem nemile překvapena, když se zvedne červená vlna po nějakém hrkotání maďarského amplionu a následně z naší zatáčky vyfrčí Vettel na Ferrari, následován Raikönnenem ve Ferarri (co???? Kde jsou mercedesy?), Rosbergem (Mercedes), oběma RedBully Ricciarda a Kvjata (no sakra prošvihla jsem Lewise? Jsem pako?), oběma Williamsy, dokonce Verstapenem v Toro Rosso a až poté HAMILTON. Uááááááá!!!! Proč jsem si kupovala ta fan trička, když je skoro poslední? Co se mohlo stát v prvním kole, když z pole position přijíždí devátý? Musí to být chyba monopostu! Kruci! Ale on to dá! Komentátorům bohužel je rozumět velmi málo a většina informací je poskytována pouze v maďarštině, takže tenhle zádrhel (nakonec překvapivě chyba na straně Hamiltona) nám zůstane do večera a přístupu na wifi utajen. Honza se ve svých červených fan věcech velice radoval, já teprve až když v naší zatáčce vyjel Rosberg z trati. Zvláštní bylo, že když vyjel z trati zaradovali se i fanoušci Mercedesu vedle mě :-) Očividně mají stejného favorita. Po dramatickém průběhu skončil Lewis na 6. místě :-/ První byl Vettel, druhý Ricciardo a třetí Kvjat. Vettel si tradičně velmi užil své vítězné kolečko, hodně se radoval a mával fanouškům, takže jsem za něj nakonec taky měla radost. Navíc bych s tou mojí muchomůrkou nevydržela, kdyby to dopadlo jinak. Vettel v děkovné řeči vzpomněl na Julesa Bianchiho, věnoval mu tohle vítězství a tradičně v italštině děkoval celému týmu. Paráda! Chci jet znova!

Na parkoviště se dalo dostat celkem v klidu, ale minimálně hodinu trvalo vyjet na místní komunikaci, žádná organizace, pole rozorané, děs a hrůza. My míříme do Rumunska! Kdoví jestli nebude ještě hůř. Navigace navíc nezná ulice v Rumunsku, takže to bude ještě veselé. Dálnice v Maďarsku jsou velice dobré a od odbočky na Oradeu podezřele prázdné. Cesta ubíhá pomalu, všude jsou pole a nic. Samá rovina. Já jsem ale plná zážitků a s tím vyžiju minimálně další půl rok. Zdá se mi, že jedeme příliš rychle. Ptám se: „Nejedeš na pokutu?“ „Néééé, jen tak na hraně..“. Nu dobrá, tak hlavně, že tam dojedeme. Debrecén vypadá jako větší vesnice a šunka je tak asi jen pověra. Kousek za Debrecénem je vesnice, kde snad na každé druhé lampě veřejného osvětlení je čapí hnízdo plné čápů. U vjezdu do Rumunska nás čekalo překvapení v podobě hraniční kontroly dokladů. Samozřejmě v rumunském tempu :-) Za hranicí jsme koupili rovinietu (jakýsi průkaz na povolení jezdit po silnicích - no jestli se tak těm jejich cestám, kde je místy víc koňských povozů než aut, dá říkat) na 7 dní za 5 EUR – wau – ceny se výrazně mění k lepšímu. Opět je to jen papír, nikoliv samolepka. V Oradee nebo také Velkém varadiru, prvním městě tajemné Transylvánie na naší cestě, jsme bloudili, jeden Rumun nám poradil v rumunštině cestu a tam už na nás čekala Adina z ubytka, které jsme vzali přes Airbnb.com za 385,- Kč/noc, s manželem a spícím synkem. Aby nespal, vždyť je skoro půlnoc. Velmi ochotní lidé. Dovedla nás k sociální ubytovně, před níž postával gang mladých Rumunů. Dlouhou, špinavou, vybydlenou chodbou nás dovedla k malé, trochu zrekonstruované, garsonce a Honzovi už stály vlasy hrůzou úplně :-) Záměr ohledně noční procházky rychle padl. Tady bezpečno opravdu nebude. Vypadá to jak město hrůzy. Samá pochybná individua, nikde žádné lampy, všude odpadky a smrad. Padáme zpět na ubytko, zapínáme větrák, já si dám vínko a modlíme se, ať dožijeme rána a auto ať má ráno všechna kola.

27.7.2015 - Oradea, Turda, Targu Mures, Sighisoara

Nemohli jsme dospat a tak vstáváme ještě před budíkem, balíme a urychleně v 8:15 padáme z ubytka. Při projížďce Oradeou přeci jen ještě zastavujeme, centrum je sice rozkopané, ale hned naproti hlavnímu parku je největší barokní katedrála v Rumunsku a za ní pevnost Velký Varadín ve tvaru pětiúhelníku. V Oradee ještě natankujeme a jedeme směrem k ledovcové jeskyni Scarisoara, kterou průvodce krásně vybásnil. Už po hodině cesty se Honzík koukal dost nervaživě, jeli jsme totálně rozbitou silnicí rychlostí cca 20km/hod a když se ta úzká silnice mezi lesy zdála alespoň trochu sjízdná, pak před námi jel povoz nebo traktor. Po 3 hodinách jízdy jsme 50 km od Oradey, tohle tedy nepůjde, to bychom nic nestihli - měníme tedy směr jízdy a snažíme se stihnout návštěvu solných dolů v Turdě, kde mají mít podle průvodce otevřeno do 15 hod. Na místo přijíždíme v 15:45 a v pohodě se dostáváme dovnitř, zavírají až v 19:00. V solném dole Salina Turda jsou 3 doly - Rudolfův, který je obrovský lichoběžníkového tvaru, hluboký 50m a vstupuje se do něj prosoleným stropem, na dně jsou pak placené atrakce - ruské kolo, bowling, pingpongové stoly aj., Terezin - s hloubkou 90m, jehož stěny jsou nádherně mramorované a na dně se nachází solné jezero, a důl Gizela.  Je to totální nádhera! Honzík nebyl tak nadšen, protože už solné doly viděl, ale já byla naprosto u vytržení. Taková hloubka, nádherné reliéfy vytvořené ze soli, a spoustu atrakcí. Prohlídka je minimálně na hodinu. Na výtahy mezi jednotlivými patry se čeká celkem dlouho, ale jsou tam naštěstí i schody, které jsou naopak celkem volné (aby taky ne, když je to tak hluboké :-)). Po výlezu z dolů nás zastihl šílený liják. Jsme promočení na kost než doběhneme na parkoviště k autu, proto rušíme návštěvu Turdy i Targu Mureš a plánujeme rovnou cestu do Sighisoary. 

Počasí se naštěstí trochu umoudřuje a při průjezdu Targu Mureš zjišťujeme, že toto město nemůžeme minout. Vystojím si v McD frontu na McSunday a užívám si lázeňský charakter města o kterém svědčí krásné květinové náměstí se slunečními hodinami kterému vévodí velká pravoslavná katedrála. Na druhé straně náměstí jsou nádherné secení budouvy staré radnice, prefektury a kulturního paláce s vitrážovými okny za nimiž se nachází zmenšenina vatikánské baziliky sv. Petra. 

Po prohlídce už opravdu jedeme do Sighisoary, při příjezdu zjišťujeme, že ubytko máme přímo v centru města nahoře na kopci, kde je zákaz vjezdu, tak parkujeme dole pod kopcem a vydáváme se na obhlídku. Je už tma a osvětlení tu chybí, takže se suneme slimáčím tempem. Ubytko Casa Lia (booking.com za 595,- Kč/noc) je v krásné středověké uličce v opevněném centru města téměř vedle citadely. Pan domácí nám nabízí pokoj lepší než námi objednaný (se společnou koupelnou na patře), neboť mu zbyl a to za stejnou cenu 97 Lei. A tak máme spíš vlastní apartmá s obrovskou rohovou vanou - wau tohle bude můj večer :-) Navádí nás ať vyjedeme nahoru a zaparkujeme poblíž domu, tak se vracím e zpět pro auto, vybalíme a mizíme do města na prohlídku. Centrum města je zapsáno na seznamu světového dědictví UNESCO pro svůj charakter, proslaveno je však nejvíc jako rodiště Vlada III. Napichovače známého jako Drákula. Na náměstí se nachází 64 metrů vysoká Hodinová věž s orlojem, na které jsou zobrazeny alegorické postavy ztvárňující různé hříchy a neřesti. Centrum města je opevněno, na hradbách je 5 strážných bašt, každá věnovaná jednomu cechu řemesel (krejčovská, ševcovská, klempířská...). Saský charakter města se nezapře. Pro nás je Sighisoara však hlavně první bod naší cesty po stopách knížete Drákuly, kvůli němuž jsme se vydali prozkoumat tajemnou Transylvánii (tedy kraj Sedmihradsko). Mezi citadelou a věží s orlojem je kostel dominikánského kláštěra před nímž je busta Vlada III. Tepeše. Cestou od citadely přes náměstí a dále se dostanete ke studentskému zastřešenému dřevěnému schodišti se 176 schody, které vede ke gotickému kostelu Na kopci, odkud bohužel není téměř nic vidět, ale to schodiště je super :-) Hledáme něco k jídlu, ale místní restaurace jsou na náš vkus dost drahé, tak zapadáme do místní zastrčené pizzerky. Honzík si objednává hovězí vývar, ale já chci zkusit něco rumunského, tak že bych zkusila tu druhou polévku ciorba de burta. Zní to jak buřt, ale co to může být to beef tard? Ostatní složení je jasné, česnek, smetana, vejce, bude to asi na způsob česnečky, tak jdu do toho. Když to donesou, koukám jak puk. Co to v tom plave za sýr? Nebo to jsou nějaké celestýnské nudle? Když v tom mi tu dochází... uáááááá... to jsou držky! Jsem tupka, ještě jsem o tom četla v průvodci. Tohle teda rozhodně nesním. Nedojídám a spěchám co nejrychleji pryč odsud. Pivko měli dobré, značky Ciuc, trochu víc hořké, ale chutné, to mě však v restauraci neudrželo. Útrata byla 35 Lei. Na ubytku se ještě dohadujeme, zda něco neseškrtat, protože naším dnešním tempem sotva všechno stihneme, ale ráno moudřejší večera ;-)

28. 7. 2015 - Narozky v Rumunsku

Vstáváme do pěkného počasí s dobrou náladou. Dnes je den oslav. Honzík má narozky! Projdeme si Sighisoaru pěkně za světla, uděláme fotky a vyrážíme dál do Biertanu. Návštěva saského opevněného kostela, který je také zapsán na seznamu UNESCO, v této malé vesničce je perfektní (8 Lei na osobu). 8 metrů vysoké zdi podél kostela trumfne malá místnůstka se spoustou zámků, kam se zavíraly manželské páry na 14 dní když se chtěli rozvést - no to bych ho zabila :-) Dál se rozhodneme neposlouchat navigaci, která nás tlačí na Cartisoaru a dle vlastního rozumu jedeme směrem na Sibiu, což znamená lepší cestu, vidinu benzinky ale také zajížďku 50km. Ve 12 už padáme hlady, jenže podél silnic v Rumunsku nejsou téměř žádné restaurace, jen samé nálevny. Při vjezdu do Sibiu tak tankujeme u první benzínky a útokem bereme první restauraci - s pusou už plnou gumových bonbonů :-) Dáváme si denní menu, první dnešní jídlo (polévka+klobása s fazolemi+frapé a citronáda = 40 Lei). Obsluha se diví, že necháváme tuzera, paráda, tady ušetříme :-) 

Po obědě pokračujeme v cestě a radost v Honzíkových očí značí, že najíždíme na silnici DN7C (zřejmě cíl Honzíkovi cesty) jako jeho oblíbenec Jeremy Clarkson z Top Gearu. Snad i pumička se rozechvěla radostí. A já přestávám zapisovat, neb se musím držet :-)Transfagarašan je super vysokohorská silnice pohořím Fagaraš se spoustou zákrut, nádherných výhledů a dostatkem odpočívadel. Rumuni tuto silnici nazývají "Cesta světa". Projetí celé trasy trvá cca 1,5 hod. Potkáváme oslíky i svatbu. Turistů je tam habakuk. Nahoře to končí u boudy před vjezdem do tunelu Capra-Balea, na jehož proražení bylo potřeba 20 tun výbušniny, my se tam však samým kocháním zapomněli zastavit. Poté, co si Honzík dostatečně užije tento úsek cesty, vyrážíme směr Poienari, stále po stopách tajemného hraběte Drákuly. 

Cestou zastavujeme u přehrady Vidraru, páté největší přehrady V Evropě a deváté na světě, která spolu se zmiňovanou silnicí Transfagarašan a budouvou Paláce lidu v Bukurešti, tvoří trojici megalomanských staveb komunikstického diktátora Ceausesca. Marně jsme cesotu zastavovali, abychom se rozhlédli, tahle stavba totiž vážně nejde přehlédnout. Neskutečně hluboká hráz (166m) odděluje jezero Vidraru od propasti a zadržuje vodu snad pro celé Rumunsko. Odhaduje se, že při výstavbě Transfagarašan a přehrady zemřelo cca 400 lidí. Uděláme pár rychlých fotek a spěcháme na zříceninu hradu Arefu. 

Arefu je místem, kde fakticky na hradě žil Vlad Napichovač. Traduje se, že hrad nechl postavit lidmi, kteří roku 1457 přežili jeho masakr v Targovišti a byli zajati. Další legenda praví, že z jedné ze dvou zbylých věží kdysi vyskočila Vladova manželka, když byl hrad obléhán Turky, proti kterým Vlado násilně bojoval. Údajně prohlásila: "Raději nechám své tělo shnít a pozřít rybami v Arges, než abych padla do zajetí Turků." Je půl sedmé, když parkujeme pod Arefu. Zavírají v sedm a cesta nahoru čítá 1400 schodů. To dáme, rozhodneme se a bereme to útokem. Už v polovině, jak nám neuvěřitelně vtíravě oznamují ukazatelé když se k ním uříceně doplazíme nás turisté varují, že to nestihneme. Nenecháme se však odradit - no 1400 schodů je znát, tempo se zpomaluje, tváře rudnou, únava stoupá. Stihli jsme to, koupíme dva lístky na rychlou prohlídku a užíváme si výhled do zalesněného údolí ze zříceniny, která je pozůstatkem slavného hradu, jehož třetina se v roce 1888 zřítila dolů ze svahu. Vzpomínce na pobyt Drákuly tu svědčí popraviště včeně gilotiny a hadráci napíchaní na kůlech (proto Vlad Napichovač). Ten výšlap nahoru za ten kousek zříceniny přeci jen stál. Cestou dolů se nám již klepou kolena. Pokračujeme s krátkou zastávkou v místním Lidlu do Curtea de Arges. 

Ubytování máme  v hotelu Camino (booking.com za 487,- Kč/noc). Máme pokoj ve čtvrtém patře bez výtahu, v zatuchlém podkroví. Nikde nic na přikrytí, no rumunský ubytovací standard zřejmě pokračuje. Pokoj nás okamžitě vyhnal na večeři, kterou si dáme v hotelové restauraci. Na oslavu narozenin si na terase objednáváme karafu vína a sledujeme divoké psi, kteří stopro mají vzteklinu. No jak se odsud přes ně dostaneme k autu je pro mě záhadou. Procházku města kvůli nim rušíme, stejně je to tu takový špinavý cikánov. Na typicky rumunské jídlo dle doporučení čekáme hodinu a dostáváme oba restované kostky masa s polentovou kaší, které nepomůže ani sůl. Možná skončím dovolenou u pizzy.

29. 7. 2015 - Curtea de Arges, Bran, Rašnov, Targoviště

Ráno v Curtea de Arges se budíme v pokoji hrůzy a vzpomínáme na Oradeu :-) Rychle odbydeme hygienu a spěcháme směr Bran. Zastavíme se ještě ve městě na rychlou prohlídku. Curtea de Argeš je branou do pohoří Fagaraš a dříve byla hlavním městem Valašska. Dominantou města je klášter s biskupskou katedrálou. Je vystavěn z bílého mramoru, kamene a mozaikových kachlů, které pocházejí z Konstantinopole. Uvnitř se nachází královské hrobky Carola I. a jeho ženy, krále Ferdinanda I. atd. Nejvíce mě však zaujala barevná výzdoba katedrály. K místu se již tradičně vztahuje legenda, že stavitel Manola zazdil do zdí kostela svojí manželku pro úspěch stavby, aby byla stále při něm. Když byl kostel dostavěn, majitel nechal sundat lešení a Manolo byl uvězněn na střeše kostela, aby nemohl jinde na světě postavit obdobnou stavbu. Manolo si však sestavil křídla a spustil se k zemi. Nedopadlo to šťastně a na místě dopadu začala tryskat voda. Od té doby je na místě Manolova studna. Hned vedle právě probíhala výstavba úplně nového kostela. Paráda! To jsem ještě nikdy neviděla! 

V Branu, jež je hranicí mezi Valašskem a Transilvánií, jedeme jako správní turisté výlučně podle ukazatelů, které nás dovedou doprostřed polí, vracíme se tedy a nakonec vlastním rozumem po hlavní silnici dorážíme k hradu Bran, známěho z románu Drákula spisovatele Brama Stokera. S pravým Drákulou nemá hrad pranic společného. Místní parkoviště stojí 3,5 - 10 Lei na hodinu. Vybíráme to levnější a kupujeme na hodinu. V podhradí to vypadá jak na českých hranicích - všude stánky, restaurace, ulička nákupní hrůzy a mraky turistů až ke vstupu na hrad, kde musíme vystát celkem slušnou frontu na lístky cca 20 min. Hrad je navzdory své pověsti malý, nepříliš výrazný a interiéry za návstěvu nestojí - přeci jen je to hrad, ale zas uvnitř prodávají pěkné pohledy. Dle očekávání má vzezření pravého Transylvánského sídla jako ze známého hororu. Z hradu zapadáme rovnou do velké restaurace v zatáčce hlavní silnice (žebra, špagety, pivo, limča - 66 Lei). Při odjezdu aktivně doplácím 3 Lei za překročení, ale kdybych tam nezašla, tak by to pánovi zřejmě vůbec nevadilo. 

Další zastávka naší cesty je vesnice pod hradem Rašnov ve stylu Hollywoodského kopce. Děláme jen fotky a pokračujeme dál, protože jsem otrávená z prohlídky Branu, kde bylo mraky lidí a nic pořádně k vidění a nechci se už trmácet na další hrad i když to vypadá, že nahoru vede zubatka. Pokračujeme v cestě až do Sinaiy, kde se nemůžeme dohodnout, kde že je to centrum. Hlavní silnice vede až nahoru do kopce skrz lázeňskou zónu města, kolem parků a kasina a dá se dojet až přímo nad kláštěr, který je hned u silnice. Parkování je tady zdarma. - resp. za 3,5 Lei/hod., ale nikdo ho tu nevybírá. Vydáváme se další nákupní uličkou do kopce, kde nás vítá překrásný zámek Peleš. Jedná se o neopevněnou letní rezidenci krále Carola I. ve stylu bavorských zámečků obklopenou parkem. Návštěvní hodiny jsme sice bohužel prošvihli, ale i tak ta procházka stála zato. Uvnitř musí být zámek opravdu luxusní, třeba se tam ještě někdy dostaneme. Nad zámkem jsou restaurace a pár přilehlých budov a o kousek výš v parku ještě zámek Pelisor. Ten není veřejnosti přístupný, slouží státním účelům, ale za podívání rozhodně stojí. Jdeme se ještě podívat na ten klášter pod parkovištěm, kde už opět nikdo nevybírá vstupné. Tento pravoslavný klášter založil Mihai Cantacuzino po návratu ze své pouti k hoře Sinaj a dodnes tam žijí mniši. Je to velmi pěkný, bohatě zdobený komplex sakrálních staveb. 

Ze Sinayi jedeme do Targoviště, jež bylo dříve hlavním městem Rumunska a kde byli souzeni a popraveni Nicolae a Elena Ceausescovi. Hotel Valahia (booking.com - 676,- Kč/noc) má již nejlepší roky za sebou, koupelna je tradičně šílená. Dostáváme ale ovládání od klimy, která stejně nefunguje. Přímo před hotelem je velké betonové náměstí, jež je zřejmě pozůstatkem budovatelské éry a je velmi oblíbené u místních obyvatel. Vydáváme se ještě na procházku městem, které má spoustu zajímavostí. Klášter Stelea, městské opevnění - sídlo Vlada Napichovače, kostel a krásný rozlehlý park s promenádou a spoustou bust známých rumunských vládců a jiných postav zdejších dějin. Cestou zpět se snažíme marně najít nějakou restiku a nakonec kupujeme dvě pivka v plechu, kebab do ruky a jdeme si taky užít to betonové náměstí :-)

 

30. 7. 2015 - Bukurešť, Mosogoaia

Hotel Valahia je jediné ubytko naší cesty, kde máme snídani. Na výběr je jedno jídlo ze snídaňového menu - vybíráme si countryside omeletu se vším - šunka, sýr rajčata a kávu/čaj. Dokupujeme si ještě 2 džusy za 7 Lei. K snídani jsme dostali ještě opečené chleby a máslo/marmeládu. Pochutnali jsme si, ale celý den nám bylo pak úzko :-) V Targovišti se ještě neúspěšně snažíme hledat klášter Dalea (nebo tak nějak :-)), ale protože tam nejsou turistické ukazatele a podrobnou mapu jsme neměli, tak jsme se na to vyprdli a jeli do Snagova. Tam jsme našli jezero i rekreační areál, ale přívoz na ostrov a hlavně ostrov kvůli kterému jsme sem jeli nikoliv. Jezero by mělo být zatopenou vesnicí a koukat by měl právě jen ostrov s kostelem, v němž by se měli nacházet ostatky Vlada Tepeše, tedy Drákuly, ale kdo ví. Turistické značení tu nebylo, ani žádní lidé a nás tlačil čas, takže další bod nenalezen a my to otáčíme směr Bukurešť, kam jsme původně ze strachu z možného nebezpečí a nulových památek vůbec nechtěli. 
 
Bukurešť, přezdívaná Paříží východu, je hlavní město Rumunska s dvěma miliony obyvatel a je také nejbohtaším regionem země. Zde je na místě zmínit, že lidé v Bukurešti mají často buď jen vodovod nebo jen kanalizaci, kromě centra málokdy obě věci najednou, což svědčí o hrůznosti okrajových částí. Tady už doprava dost přituhuje a Honza je dost v pressu. Hustota dopravy se výrazně zvyšuje a navíc tu každý jezdí jak Rumun :-) Pruh, nepruh, nikdo tu nemá přednost, jen ten kdo je rychlejší, chodci přechází kdekoliv a stejně tak se tu i parkuje, prostě kdekoliv potřebujete. Průjezd jsme zvládli dobře a parkujeme u zahrad Cismingia. Jimi procházíme a vycházíme u hotelu Novotel, který je naštěstí v průvodci, neboť ulice tu nejsou vůbec značené. Prohlížíme si špionážní hotel Atheneé, jež je proslaven svou minulostí v tajných službách jako hotel plný štěnic a vyzvědačů, rumunské Atheneum, což je koncertní sídlo filharmonie, královský palác a překrásnou budouvu univerzitní knihovny, před níž je socha Carla I. Dál pokračujeme po Třídě vítězství k náměstí Revoluce, kde bylo sídlo komunistické strany, z jehož střechy se manželé Ceauseskovi pokusili uprchnout v době revoluce v roce 1989. Na náměstí je monument připomínající revoluci. Po hlavní třídě jdeme kolem majestátní budovy Poštovního paláce, kde se dnes nachází impozantní historické muzeum až k řece Dambovitě, kterou přecházíme a vydáváme se k Paláci lidu, který je po Pentagonu druhou největší administrativní budovou světa a zároveň co do objemu třetí největší stavbou světa po hale na Cape Canaveral na Floridě, kde se montují rakety, a pyramidě Quetzalcoati v Mexicu. Dnes je zde sídlo rumunského parlamentu. Cestou jsou všude mraky betonových staveb, takže palác ze strany dlouho není vidět. Ale je nepřehlédnutelný :-) Ještě rychlá vzpomínka na Top Gear a foto u Dacie Sandero a jdeme obdivovat tu nádheru. Je to veliké, ale z venku a z boku zas ne tolik, jaké byly moje představy. Obcházíme budovu, přičemž zjišťujeme, že nemá čelní vstup. Z boku nám pak ostraha říká, že vstup je přesně z druhé strany, odkud jsme přišli - no já padám. Tehdy Vám naprosto přesně dojde obrovitost té stavby. U vstupu zjišťujeme, že stíháme poslední prohlídku v 15:45. Uff. Problém je, že ke vstupu do budovy potřebujete jako turista pas. Já s sebou však pas nemám - jsme přeci v EU, tak ji ukazuju občanku, ona ale neví, kde je ČR, takže se musí jít poradit, no naštěstí se tam nakonec dostávám i já :-) Půl hoďky čekáme, prohlížíme suvenýry a kupujeme vodu, protože venku je snad padesát stupňů mezi vším tím betonem. Interiéry jsou tu nádherné, jako na zámku. V budově, která má 21 křídel, 4 podzemní a 12 nadzemních pater a více než 6000 místností, je použito okolo 3 milionů tun mramoru, 3500 tun křišťálu, 700 tun bronzu, bezmála milion kdychlových metrů dřeva, čtvrt milionu čtverečních metrů koberců ap. Je zde například i dvoutunový závěs, který musel být utkán až na místě. Shodujeme se, že je to rozhodně to nejhezčí na pohled z celého Rumunska, byť cena, kteoru zaplatili místní byla příliš vysoká. Hlavní třídou se pak vydáváme k obchodnímu centru, kde u stánku kupujeme místní horké kynuté rohlíčky s párkem a sýrovo-olivový. To je nesmírná lahoda. Dál pokračujeme městem přes ulici Lipsani, což je turistická a obchodní třída až k autu. Parking jsme měli zaplacený do 16, přicházíme v 18, ale zase už tam nikdo nevybírá. Spěcháme přes velmi hustou dopravu k vítěznému oblouku, který je však z důvodu rekonstrukce celý pod lešením, tak šupem do muzea vesnice, což je místní skanzen, který je tvořen řadou lidových staveb pocházejících z nejrůznějších koutů Rumunska. Přestože mají do 19, tak nás v 18:30 už nepouští dovnitř. Zuřím! 
 
Odjíždíme tedy z Bukurešti k zámku Mosogoaia, který je vzdálen cca 10 km. Je tam nádherný zámecký park, jezero s loďkama a pěkný zámek ve francouzském stylu, kde se zorvna konala pohádková svatba. Svrženou sochu Lenina uvedenou v průvodci jsme však u zámku opět nenašli. Ze zámku jedeme do Pitesti, kde se zděšeni ubytováváme v něčem na způsob hostelu (Flamingo hotel z booking.com za 500,- Kč/noc). Jedno miniaturní okénko, nefunkční klima a sprcháč bez dveří. No snad to přežijeme. Vyrážíme do města na večeři, což je opět nadlidský výkon. Nikde žádná restaurace, jen spoustu bytovek, pohřební ústav a jedna nálevna. Místní chlápek nás nakonec k jedné dovede, obsluha však ovládá jen rumunštinu. Naštěstí servírce vypomůže jedna návštěvnice a nám na stole brzy přistane teplá večeře - kuře se žampiony, jen jsme si jaksi nevykomunikovali přílohu :-) No co, stejně není večer vhodná a aspoň tu mají dobré Frappé. Na ubytku se s hrůzou sprchujeme a těšíme se až ráno vypadneme, v pokoji se nedalo přes vedro a zatuchlinu vůbec spát. 
 

31. 7. 2015 - Poslední den v Rumunsku - Horezu, Cozia, Sibiu

Ráno vyrážíme směr Horezu. Zastavujeme cestou na kopci v místním fast foodu pro kamiony, kde všechny stánky dělají mic, což je čevabčiči s kysanou zeleninou. Ještě si kupuju místní preclíky na drátě za 5 Lei, které mě velmi zaujaly. Cesta do Horezu je nepříliš kvalitní, trvá cca 2 hod. a ubíhá velmi pomalu. Odbočka na klášter je hned zkraje venice, ale tu jsme minuli, tak jsme projeli další nákupní uličkou hrůzy na jejímž konci byl krásný hliněný hrnek s typickou místní ručně vyráběnou keramikou v barvě slonoviny se znakem kohouta. Ve vísce je pak odbočka přímo nahoru ke klášteru, což je ještě nějaký ten kilometr. Přímo pod klášterem je parking zdarma. Pravoslavný klášter, který je zaspán na seznam UNESCO, je nádherně zdobený pěknými malbami s udržovanou zahradou. Zajímavá je architektura celého komplexu (styl cihla-kámen) a jaký klid tu na člověka dýchá.
 
Z Horezu vyrážíme do Cozia, což je cestou do Sibiu a rušíme tak plánovanou zajížďku do Polovragi. V klášteře Coziu je výrazně více lidí. Je zde pohřben děd Vlada Tepeše, ale jinak není klášter příliš vyjímečný. Stavební sloh kámen-cihla, ve kterém je postaven, je lépe patrný v Horezu. Z Cozia opět nákupní uličkou hrůzy směřujeme do Sibiu. 
 
Parkujeme poblíž centra za 1 Lei/hod., jenže se nevyznáváme v ceníku. Po vhození 1 Lei automat ukazuje, že máme zaplaceno na celý víkend :-) Na hlavním náměstí se chystá nějaký rockový koncert, tak postupujeme dále k pravoslavné katedrále v postranní uličce. V Sibiu lze porovnat snadno s evangelickou katedrálou, která je nedaleko a kde je pohřben pro změnu syn Vlada Tepeše. Tradičně se všichni kolemjdoucí u katedrál křižují. Trochu prší, ale alespoň jsme vytáhli bundy, když už je máme s sebou. Přes Honzíkův protest si i v Rumunsku dávám langoše a dělám dobře, protože tady kromě maďarského česneku, zakysanky a sýra, dávají i balkánský sýr a to je pecka dobrý. V Sibiu jsme ještě prošli Lhářův most, který se pod námi nepropadl a prošli jsme posledním náměstím zpět k radniční věži a vydali se směrem na Saliště. 
 
Malá víska v saském stylu nedaleko Sibiu, kde se na víkend chystal nějaký festival. Oznámili jsme na ubytku (Pensiunea Nu Ma Uita - 541,- Kč/noc z booking.com) příjezd a vydali se ještě na procházku a večeři. Cestou to ten šílene vzal pumičkou přes most pro pěší, takže mohu děkovat všem těm kláštěrům, že tu ještě jsem :-) Zjistili jsme až na mostě, že je pro pěší. Ve vesnici jsme se stihli pohádat - no vždyť je to taky poslední den, koupit meloun a vymyslet, že na véču si radši zajedeme než bysme šli do místní 4. cenové, která mě láká víc. Jedeme do motorestu, který jsme viděli cestou. Menu mají tradičně jen v rumunštině, což je taky jediný jazyk, který místní obsluha ovládá. Naše znalost rumunštiny nám umožňuje vybrat vepřové/kuřecí kdoví s čím a k tomu kdovíjakou přílohu dle doporučení obsluhy. Objednáváme si ještě paprikový salát a čekáme. Jídlo je moc dobré a přecpaní se vracíme zpět na ubytko na melounové hody. Paní domácí nám dá ještě talíř domácího koláče. Paráda, aspoň máme co na snídani.
 

1. 8. 2015 - Návrat do Maďarska

Za Saliště ráno vyrážíme na naší předposlední zastávku hrad Hunedoara, gotický hrad s vodním příkopem. Hrad je dobře značen a je opravdu tak pohádkový jako na obrázcích. Jen jsme neměli dost peněz na vstup, tak jsme se museli vrátit na parkoviště do bankomatu. Nejnižší možný výběr z bankomatu byl 250 Lei, parking stál 7,5 Lei. Je to velká turistická atrakce, takže technické zázemí tu celkem funguje. Zrovna tam probíhala i další pohádková svatba. Hrad není uvnitř ničím zajímavý, k tomu nemá žádné pěkné výhledy, mnohem horší než Bran, ale je mnohem větší. Jedinou zajímavostí je místní mučírna, ale kvůli tomu bych znovu vstupné (30 Lei/osobu) neplatila. Z venku je však velmi pěkný se spoustou věžiček. Hrad ve 14. století vytesali ze skály turečtí zajatci a je největší gotickou stavbou v Rumunsku. 
 
Z Hunedoary přejíždíme do Temešváru a hledáme místo na oběd. Jak je v Rumunsku zvykem, všude samá nálevna, ale restika nikde. Jednu restauraci míjíme, protože se nám k ní nepodaří zabočit a další je až za 100km. Jedna servírka umí německy-paráda. Dáváme si smažák a razíme dál. Temešvár vypadá dost děsivě, parkujeme u centra u hotelu Timisoara na placeném parkovišti za 4 Lei/hod. Hlavní třída, tedy náměstí Piati Libertati od opery k pravoslavné katedrále, je částečně zrekonstruovaná a plná restaurací. Náměstí bylo místem, kde v Rumunsku v prosinci roku 1989 začala revoluce, nenaštěstí přímo střelbou do lidí, což připomíná místní památník. Katedrálu si tentokrát prohlížíme už jen zvenčí, Honzík toho má dost a já mám na něco chuť :-) Zbytek centra je v rekonstrukci, ale působí spíš jak město z hororu. Objedeme hlavní památky - barokní náměstí s morovým sloupem a vracíme se na hlavní třídu do parádní cukrárny zkrotit mé chutě ohromným pohárem. Sladká tečka za Rumunskem.
 
Cestou do Maďarska už nadšení nabírá na obrátkách, přeci jen už se těšíme domů a maďarsko má navíc lepší standard. Máme dobrý čas, neboť hodiny se vrací o hodiu zpět a v šest zastavujeme s Szegédu. Město je pěkně zrekonstruované s překrásným chrámem a spoustou soch v ulicích. Segedínský guláš tu opět nikde nemají :-) Ze Szegédu jedeme do Kecskemétu, což Honzík tipuje na vesničku se 4 domky. K našemu překvapení je to moc pěkné město s promenádou skrz centrum. Ubytování je super, v krásném zrekonstruovaném penzionu (Mediterrán Vendégház za 676,- Kč/noc z booking.com), vše nové, 2 společné plně vybavené kuchyně - paráda. Město má pěkné náměstí s dominantou kostela a spoustu soch, fontán a zajímavých budov. Navíc tam měli jazzový koncert, co víc si můžeme před spaním přát :-)
 

2. 8. 2015 - Konečně doma

Ráno po osmé vyrážíme směr Györ, kde děláme jen krátkou zastávku. Ve městě jsme si prohlédli budovu radnice s 59 metrů vysokou věží, Széchenyiho náměstí s morovým sloupem a jezuitským kostelem sv. Ignáce, jezuitské gymnázium na němž studoval i Josef Dobrovský, dali jsme si langoše a kynutý ovocný megaknedlík a pokračovali v cestě přes Slovensko směr Praha. Jako po každé naší dovolené unaveni padáme do postelí a relaxujeme. Tahle dovolená nám dala zabrat. Viděli jsme dechberoucí přírodní scenérie z Transfagarašanu, spoustu překrásných památek a užili si pořádnou divočinu místních poměrů. Nakonec jsme si i toho Drákulu oblíbily :-)