Krátká dovolená na pomezí Evropy a Asie

Ráno v Hotelu Hüd honem na snídani, která byla v ceně a překvapivě byla celkem dobrá a pak rychle letět na letiště (nenechte se mýlit hotel zvenčí za světla nevypadá vábně, ale uvnitř byl čistý a zrekonstuovaný). Na zastávku Ferenc Puskacz Stadion už trefíme a tramvají č. 1 zas frčíme na Népliget, automaty na jízdenky byly přímo na nástupišti. Tentokrát jsme koupili pro každého 2 přestupní lístky po 530 HUF. K našemu velkému údivu ale vylezlo 8 lístků a to proto, že jako přestupní lístek slouží dva jednotlivé (pozor na to - jsou označené tak, že jdou po sobě, je nutné procvaknout nejprve první část lístku a následně při přestupu další), v tramvaji je pak taková ta klasická stará štípačka, která lístek proděraví :-) Jak nostalgické.. Dojeli jsme na nám již známý Népliget a odtud jsme se přesunuli metrem na konečnou zastávku Kóbanasy odkud jel bus s označením 200E na letiště. Autobus jezdí během dne maximálně každých 10 min., takže pohoda, navíc nástupiště je cestou od metra dobře značené. Jízda měla stát 430 HUF, tak jsme prostě procvakli oba ty přestupní, ale kdo ví, jak se to dělá správně :-) Cesta busem na letiště trvala cca 40 min. 

 

Letiště bylo sice malé, ale pěkné a fungovala tam wifi, tudíž jsme se snažili najít nějaké ubytování v Istanbulu, ale Hotel Tonight pro tentokrát zklamal a nabídka byla velmi omezená (čti předražená). Nakonec jsme se rozhodli, že to necháme až na letiště v Istanbulu (to zas byl super nápad, co jsem vymyslela, neboť v Istanbulu na letišti pro změnu wifi nebyla :-)) Letěli jsme tradičně s mým oblíbeným růžovým Wizzair, tudíž jsme si mohli místa libovolně vybrat při nástupu do letadla. Letenky jsme koupili za 30360HUF obě dohromady + 9990 HUF za členství, které jsme dostatečně využili. Vyplatilo se vlastně už na tyhle letenky. Na letišti celkem striktně kontrolovali velikost kabinových zavazadel, ale my jsme s naším skromným vybavením prošli bez problémů. Prostě vágusáci :-)  

 

Letiště v Istanbulu bylo opět standardně pěkné, byť bez wifi. Na letišti jsme vyměnili eura a to kurzem 1 EUR = 2,83TL. Dále jsme se na  letišti vydali najít hledat bus 11E, který měl jet do města. Stál hned u výlezu z letiště, řidič nám však oznámil, že jízdenky neprodává a že musíme k okénku přes silnici. Řidič byl však Turek a nikam nespěchal, takže na nás (a pak na spoustu dalších) v klidu počkal (i když já tradičně plašila, že nám určitě ujede). Za 7 TL jsme si koupili jednu Istanbulkart, která platí pro neomezený počet lidí, jen se s ní musí tolikrát projet turniketem, kolik lidí na ni jede. Záloha 7 TL byla vratná, ačkoliv nám na konci vrátil jen 6 TL - prostě bakšiš :-) Na Istanbulkart jsme si nechali nabýt 9 TL, cesta busem do města stála 8,60 TL pro dva. Cesta do přístavu trvala okolo hodiny, spíše víc. V přístavu jsme absolutně nevěděli kam jít, tak jsme se vydali po trase autobusu. Bylo tam několik budov, od kterých vyjížděli ferry - přívozy. První byla honosně značená budova, odkud cesta stála 12 TL a vypadalo to, že jsou tam jen cizinci. Za ní byla méně označená nenápadná budova, odkud odjížděly lodě MHD. V automatu jsme si každý koupili 1 token za 4 TL na 1 cestu do Kabatas v evropské části Istanbulu. Cesta byla krásná, hned se těším na zpáteční :-) V Kabatas jsme pak ale dlouho bloudili a hledali ubytko. Naštěstí jsme si v přístavu koupili aspoň vodu 0,5l  za 1 TL. Ubytování se fakt hledalo zle, hůř než jsem si uměla předsatvit. Hostely ani jiná ubytování nejsu značená ani nadepsané zvonky tu neexistují, takže jsme prošli asi 30 ulic a pořád se ptali a nikdo nevěděl. Nakonec jsme poblíž náměstí Taksim vlezli do jedné restaurace, která měla wifi (to už mě zas přepadala hysterie :-)), dali si vodu a colu za 9 TL a na Booking.com zarezervovali Deniz Apart poblíž. Jenže hledání se opět protáhlo. Ulice jsou úplně k ničemu značené a navíc to nakonec bylo úplně v jiné než říkal booking.com. Naštěstí jeden chlap z deseti to ubytko znal a nasměroval nás. Domácí nám dal vybrat ze 2 pokojů, přičemž ten horní méně smrděl, tak vyhrál, ale v průběhu dne se taky pořádně rozsmrděl a to kvůli místní obecně v Turecku špatně funkční kanalizaci. Na pokoji byla i přistýlka, 2 křesla a ručníky, konvice, instantní káva i hygienické potřeby a přezůvky. Vybalili jsme si a běželi jsme shlédnout západ slunce na Galatskou věž. Ten pohled si nesmíme nechat ujít. Při odchodu s pokoje Honza málem vyrazil dveře, neb jsme neznalí místních poměrů nevěděli, že se otevírají zmáčknutím vypínače :-) 

 

Čas jsme měli z našeho pohledu slušný, ale při příchodu ke Galatské věži jsme se dostali do reality. U vstupu byla dlouhá fronta, takže jsme se do věže dostali až při stmívání. Nahoru do věže se jede výtahem. Vstupné bylo 18,5 TL a poslední vstup byl možný ve 20:30 hod. Nahoře to pak bylo k ušlapání. Na ochozu se každý pohybuje vlastním směrem, přičemž ulička je tak úzká že se tam stěží dva vyhnou - k tomu když si přimyslíte, že většina jen fotí a tudíž stojí, tak nám prohlídka zabrala cca 1 hodinu. Nahoře pak nabízejí tradiční turistické focení v kostýmech alá harém za nekřesťanskou sumu. 

 

Unavení jsme se vydali zpět na ubytko, přičemž jsme se cestou chtěli navečeřet. Místní podniky však nabízejí buď kebab ve stánku nebo pak fast foody, pizzu apod. Po dlouhém vybírání jsme zašli do jedné postranní uličky, kde jsme objevili typickou tureckou restauraci, kde se sedělo na sedacích bobkách, Turci tam měli velké hostiny a popíjeli Ayran (slaný jogurtový nápoj s mátou). Objednali jsme si tedy jehněčí kebab, kuřecí špíz, s pitou a ohromným zeleninovým salátem, k tomu colu a ayran a platili jsme 37 TL. Cestou na ubytko jsme ještě koupili 1,5l vody a instantní kávu v sáčcích za 3,5 TL a šli na kutě.

 

Ráno jsme si uvařili na pokoji instantní kávu a čaj, zblajzli české věnečky a vyrazili do města. Vzali jsme to nahoru hlavní třídou Istikal Cd na náměstí Taksim. Tam jsme marně hledali přístroj na dobíjení Istanbulkart, několikrát jsme se ptali, ale nikdo nás nebyl schopen navést. Nakonec jsme na dobíjecí automaty narazily v podzemí, kde však přístroj komunikoval pouze turecky, tudíž jsme nejdřív museli okouknout postup od místních. Prozatím jsme dobili 20 TL. Z náměstí Taksim pak jezdá historická tramvaj ke stanici podzemní dráhy Tünel. Při čekání na tramvaj jsme si koupili slaný preclík za 1 TL, který prodávají na každém kroku a jeho ochutnání vřele doporučuji:-) V tramvaji je celkem málo míst k sezení, ale jezdí stejně jen kousek po té hlavní třídě. Podzemkou jsme pak dojeli na Kadikoy odkud pak rovnou tramvají na Sultanamet k Modré mešitě a Hagia Sofia. Mešity jsou vidět z tramvaje, takže nevystoupíte špatně. My jsme se ještě cestou zastavili na kebab á 10 TL aneb plnit sen Honzovi (byl však zklamaný, protože turecký kebab, tedy trochu masa a zeleniny v pitě, nechutná jako bohatý český kebab snezdravými zálivkami). 

 

Park před Modrou mešitou je bezprostředně vedle tramvajové zastávky - jsou odtud hezké pohledy na mešitu, uprostřed prostranství se také nachází obelisk. Vstup do Modré mešity je zdarma, je však třeba, aby ženy byly zahaleny, šátky na místě půjčují zdarma a dohlížejí na jejich správné uvázání. Před mešitou je potřeba se zout a podle toho to je pak uvnitř samozřejmě i cítit :-) Mešite je pěkně zdobena a stojí rozhodně za návštěvu. Od Modré mešity se plynule s davem přes park přesouváme k Hagia Sofia, kde je znatelně více lidí včetně místních. Honza si kupuje zmrzku za 5 TL a já zatím bojuju o nejlepší záběr :-) Když už jsme tady, rozhodli jsme se, že se půjdeme podívat dovnitř, beztak jsme žádné návštěvy vnitřků v Istanbulu naplánované neměli a co bysme s těma penězma dělali? :-) Vstupné bylo 30 TL pro jednoho, projít si to můžete samostatně a jak dlouho chcete. Mešita byla původně křesťanským svatostánkem, který byl přeměněn na mešitu, tudíž se zde prolínají jak křesťanské tak islámské symboly. Mešita však slouží vyloženě jako starodávné muzeum, takže ji opravdu stačí navštívit jednou za život. 

 

Cestou z Hagia Sofia jsme se zastavili u Yerebatanské cisterny, kterou jsem chtěla navštívit, ale Honza se dovnitř moc nehrnul. Nakonec souhlasil, ale vstupné se dalo platit jen cash a to v lyrách, které jsme neměli, tak jsme se vydali hledat směnárnu. Nebyly jsme však úspěšní, proto jsme nakonec zavítali do banky na konci ulice vedoucí od cisterny a vyměnili s kurzem 2,78. Cestou zpět k cisterně jsme se stavili v supermarketu a koupili malou vodu, ayran a úžasně zralý fík za 3 TL a pohledy 5 ks za 1 TL. Vstupné do cisterny stálo 20 TL na osobu, přičemž stejně jako v Hagia Sofia neposkytovali žádné slevy ani studentské. Tato návštěva však za to rozhodně stála. Jedná se o starověkou zádsobárnu vody, propracovaný podzemní sloupový prostor propojený lávkami. V Cisterně bylo zakázáno fotit, ale nikdo to nehlídal a fotil tam úplně každý. Lávky jsou lemovány naučnými cedulkami s nejrůznějšími bájemi a pověrami. Tuto prohlídku rozhodně doporučuji. 

 

Pěšky jsme se pak vydali na kopec Topkapi, kde se nachází archeologické muzeum a historické stavby. Za vstup do areálu se platí vstupné, avšak i samotný park stojí za návštěvu. Měli jsme toho na programu ještě dost, tak jsme to jen proběhli. Tuto část Istanbulu hojně lemovali žebráci včetně dětí, ale dojem vylepšil místní prodej plíškových náušnic, které jsme pak k mé smůle nikde víc neviděli. Dole pod kocem Topkapi jsme sedli na tramvaj a dojeli na Grand Bazaar. Jednalo se na první dojem o velikou budovu - tržiště - propletené spoustou chodeb s pevně postavenými stánky. Po průchodu touto zastavěnou částí se pak objevuje klasický stánkový bazar. Ceny se zdály být poměrně vysoké a to i ceny suvenýrů - turecké medy, ořechy nevyjímaje.  Ochutnali jsme zde granátové želé s pistáciemi a když započal mírný nátlak u stánku, tak jsme utíkali pryč. Honza si potřeboval odskočit, k čemuž zde sloužily takové malé kozí chlívky na konci bazaru, ani radši nevědět, jak to tam vypadalo. Z bazaru jsme pěšky došli podle průvodce k Suleymanově mešitě, kde však zrovna probíhala modlitba, tudíž se nedalo nahlédnout dovnitř - jen muži, ale Honza se sám bál :-) Tak jsme chvíli čekali a pak to vzdali. Vstupné ale bylo zdarma. U mešity byl pěkné výhledy na město a Galatskou věž, takže také stojí za návštěvu.

 

Procházkou jsme sešli dolů na náměstí Eminonu, kde jsou místní trhy. Neodolávám a přeci jen začínám shopovat (kešu 200g + 100g pistácie = 5 TL, v druhém kole beru 100 g kořeněných ořechů + 100 g pálivého koření + 2 baklavy = 14,5 TL).  Honzík vybírá dárek rodičům. Pomalou procházkou podél vody se odebíráme na ubytování, když v tom se nechávám zlákat nabídkou večerní okružní platby Istanbulem za 10 TL za osobu až k 2. mostu před Bospor. Přeci jen projíždět se mezi Evropou a Asií se nepoštěstí každý den. Projížďka je nádherná, cestou se cpeme ořechy a baklavou a později na lodi kupujeme místní čaj, neboť by to chtělo trochu teplejší oblečení. Vidíme spoustu dalších památek, na které nám pro tentokrát bohužel nezbude čas. Cestou zpět z Eminonu jdeme podél rybích restaurací na dvoupatrovém mostě. Za mostem chytáme metro a vyjíždíme do kopce na Tunel, odtud pěšky na Taksim. 

 

Cestou se stavujeme v místním zapadlém fastfoodu na křižovatce u ubytování. Mají obsazeno, ale prohodí kvůli nám pár místňáků a rychle nám udělají prostor. Dáváme si  2x kebab a radujeme se že bez jehněčího, to jen do doby než zjistíme, že tam museli strčit alespoň výrazný ovčí sýr. Cestou ještě kupujeme 3 fíky = 3 TL (Honzíkova premiéra), fantu a ayran = 3 TL, pak jednu hnusnou na grilu praženou krmnou kukuřice za 4,5 TL. Dobíjíme na metru ještě istanbul kart na 15 TL a hurá dom. 

 

27. 9. 2014 -  Budapešť