SAE - Filipíny 11/2015

"Honzí, dostaneš 14 dní volna a chceš jet daleko? Tak se nech překvapit :-)" Tak začínalo naše plánování dovolené. Levné letenky na cestujlevne.com určily, že další destinací budou Filipíny, i když v první chvíli, mě trochu zarazilo, kde to vůbec je? :-) Asie, daleko, teplo, milí lidé, rozumné ceny - je rozhodnuto. Po boji s letenkami jsme 11. 11. 2015 plni očekávání vyrazili po osmi měsících plánování na dovolenou snů. 
 

11. 11. 2015 - Odlet do Dubaje

8:30 budíček. V 10:15 letíme na tramvaj a v 11:30 se s bráchou vítáme na letišti. Poslední společný oběd pro příštích 14 dní a směr GATE A8. Dle plánu v čekárně tankujeme do vlastní prázdné petky vodu a nasedáme do letadla. Trojsedačku máme sami pro sebe - paráda. Po vzletu letušky nabízí instantní kávu ze Starbucksu, no za 3 USD je to trochu silná káva na rozpustné kafe :-) Odmítáme a za chvíli radostně vítáme občerstvení. Teplý chod – na výběr kuře s rýží nebo pasta. Oba volíme kuře a děláme aspoň dle vzhledu dobře. Dostáváme také Nomnom box FlyDubai, který obsahuje grissini, humus, 100ml vody, olivy, müsli tyčinku, čokoládu galaxy a sýrový snack – tato kouzelná krabička nás zabavuje na dostatečně dlouhou dobu:-) Cestou si čteme (vždyť mám také novou čtečku), povídáme a pospáváme a celkem nám to uteklo. Cestou sledujeme trasu letu a info o počasí a za 6,5 hodinky přistáváme na letišti v Dubaji. V letadle je nabídka zábavy za 15 AED a 35 AED, ale většina lidí má s sebou něco na zabavení. Přilétáme do Dubaje, letiště nižší standard, při východu z letadla na nás fouká příjemné horko. Pasová kontrola trvá dost dlouho, scanování očí je vykoupeno dubajskými bonbony. Zavazadla jsou tam již dávno vyložená z pásu. 

Ve 23:30 po hodině a půl od příletu vylézáme z letiště. Autobusová zastávka před příletovou halou říká, že máme smůlu a zbývá tak jen taxi. Taxikář ale nezná náš Sarab hotel v Deiře a vyhazuje nás před jiným, k tomu si ještě nechá 2 AED tuzéra, to je mi úroveň! :-/ Levné taxíky v Dubaji jsou mýtus, z letiště ke stanici Al Rigga jsme platili 40 AED. Protože jsem holka šikovná a mám orientační smysl (ba ne, tak ten druhý z nás je šikovnější), nacházíme hotel poměrně záhy. V hotelu si moc nevědí rady s naší rezervací, kdy první noc je rezervovaná na mě (utrácím volné kredity z HotelTonight, rozuměj noc zdarma) a druhá na Honzu (placeno kartou z ČR). Chtějí, abychom ráno vyklidili pokoj a check-in udělali v poledne druhý den znovu – zdá se mi to jako blbost, chvíli smlouváme a nakonec dostáváme na dva dny pokoj č. 509 v pátém patře hotelu. Upozorňují nás, že budeme muset doplatit 20 AED za noc jako rekreační poplatek, ale že si to vezmou až ráno - vydřiduši. Bazén na střeše hotelu je otevřen pouze za světla, takže razíme rovnou na pokoj. Na pokoji je smrádek, už na recepci jsme zjistili, že se jedná zřejmě o hodinový hotel, v přízemí je ruský bordel a vybranou tanečnici si pak pánové berou na nocleh k sobě, zřejmě aby nespaly na ulici :-) Dojídáme sváču z domova a mizíme chrupkat.

12. 11. 2015 - Prozkoumávání Dubaje

Ráno v 10 budíček – celí rozmlácení a nevyspalí spěcháme do bazénu pěkně po česku, jen co se otevřel :-) Doládujeme poslední české toasty a spěcháme do výtahu. Bazén na střeše hotelu je v ceně, trochu poprchává, ale to nám k údivu místních nepřekáží, abychom se v těch 27 stupních vykoupali. Jednou je to dovolená, tak se vším všudy :-) Probíhají dohady, kterým směrem jsou ty pověstné mrakodrapy, které nevidíme – tradičně vítězím :-) No měla jsem o Dubaji jiné představy, než že to je trochu čistší a bezpečnější Egypt. Uděláme pár fotek, pár tempíček na foťák a rychle na pokoj. Rozpršelo se, ale než se sbalíme do města, je po dešti. V hotelu se nám zaboha nedaří zprovoznit wifi, oproti tomu rekreační poplatek nás těší, be je po výměně recepčních už jen 10 AED za noc, tak rychle platíme a mizíme na metro Al Rigga, které je hned za rohem. Aspoň nějaký benefit. 

Jen zlacený design vstupu do metra značí, že jsme v té skvostné Dubaji, ulice v typicky chudém arabském stylu nikoliv. V metru kupujeme na informacích 2xstříbrnou NOL kartu (lítačku na veškeré MHD v Dubaji a dopravu mezi Emiráty) za 25 AED každou s kreditem 19 AED. Denní lístek, tedy červená NOL za 22 AED se nám zdál zbytečně drahý, jízda má dle průvodce stát 1,8 AED. Super věc v Dubaji je, že zde je všude pitná voda a v každém metru toalety, takže není nutné kupovat vodu a lze ji v klidu dotankovat. Nastupujeme tedy na stanici Al Riga a jedeme k World Trade Center, kde se koná International Motor Show, na kterou máme z domova zakoupené lístky, obhlédnout situaci a možnosti návštěvy. Při výstupu z metra zjišťujeme, že naše teorie s kartou nebyla příliš vydařená, protože tato cesta stála 5 AED. No to by se nám možná vyplatila celodenní. Později zjišťujeme, že se v Dubaji město člení na zóny, kdy při projíždění jednou zónou stojí cesta 3 AED, dvěma 5 AED a třema 7,5 AED bez ohledu na počet přestupů, přičemž na NOL je třeba mít vždy minimálně 7,5 AED, aby mohla být jízda zahájena. Všude jsou čtečky, kde se načítá nástup i výstup. Pokud si u výstupu NOL zapomenete načíst, počítá se Vám jízda na konečnou. Prohlédneme si zázemí výstavy, zjišťujeme, že zde není úschovna batohů, tudíž není vhodné jít tam zítra s krosnami, návštěvu tak odkládáme na dnešní pozdní odpoledne. Nejdříve obhlídneme město. 

Pěšky se vydáváme směrem k moři a mešitě Jumeirah, která je naším cílem. Jednu ulici od mrakodrapů začíná pravá Dubaj, písek, písek a všude písek, arabská zástavba, slepice, kohouti, odpadky, hrající si děti, ani stopa po luxusu. Nikdo si nás ale nevšímá, nikoho tu nezajímáme. Zkoušíme první větší mešitu, kde se ptáme, zda jsme správně, bohužel – půjdete rovně, rovně, doprava, rovně, doprava a jste tam… dobrá tedy... jdeme… přicházíme ke krásné íránské čtvrti, kde je nádherně zdobená barevná mešita a naproti neméně zdobená nemocnice. Ovšem tato mešita určitě nebude Jumeirah, neboť tu spravuje centrum pro kulturní porozumění v Dubaji a proto určitě nebude íránská. Jdeme tedy dál, nohy už mám uchozené – zásadní zjištění – Dubaj je ohromná a nedá se po ní obstojně chodit pěšky, to bychom toho moc neviděli :-) Třetí pokus – BINGO! Mešita Jumeirah se kupodivu nachází na ulici Jumeirah Road, tedy hlavní autobusové pobřežní tepně (později kolem ní jedeme nesčetněkrát). Je nádherná, v barvě slonové kosti, jako krajkovaná. Jumeirah je jedna z mála mešit v Dubaji, kam smějí vstoupit i nevěřící. Spravuje ji Centrum šejka Mohammeda pro kulturní porozumění, které zde zároveň v dopoledních hodinách organizuje prohlídky. Naopak ve večerních hodinách bývá mešita velmi pěkně nasvícena. Posun času s námi dělá divy. Vracíme se zpět k íránské mešitě a necháváme si radit cestu busem a vydáváme se busem C 26 na metro Al Jafydia (3AED). 

Chceme si koupit ten celodenní lístek, ale bohužel platí jen do půlnoci a vzhledem k tomu, že už je odpoledne, to pozbývá významu, prostě uvidíme, kolik projedeme. Máme koupené vstupenky na Burj Khalífu, nejvyšší budovu světa, měřící 828 m, kde je možnost navštívit vyhlídku ve 124. patře (a kde je výtah vyrobený v Sedlčanech - no musím mu to přiznat :-)). Jedeme tedy na stanici Dubai Mall/Burj Khalifa. Po příjezdu na stanici Dubai Mall máme 45 min. do rezervovaného termínu návštěvy věže, ale sotva to stíháme – dojít/dojet do obchoďáku po posuvných pásech, oběhnut obchoďák z 2. patra do -3 a uffff už celí ufunění stojíme na pokladně a v 15:30 měníme voucher za vstupenky. Cena koupě předem byla více než výhodná, dali jsme 130 AED za jednoho. Chvilku postáváme ve frontě k výtahům, dopíjíme vodu se kterou se nahoru nesmí a užíváme si popisné tabule a miniaturu věže. Poté další dlouhatánská fronta za rentgenem, kde je info o výstavbě a spoustu fotek a videí. Je to moc parádně udělané. Ve výtahu jsme pak namačkaní jak sardinky, cca ve 30 lidech. Na stěnách výtahu probíhá videoprojekce, v jaké výšce se nacházíme, v porovnání s ostatními budovami světa např. Eiffelovkou. Uši nám zaléhají a za minutu a půl už vystupujeme ve 125. podlaží. Celoprosklená vyhlídka kolem dokola budovy za to rozhodně stála – výhled je totálně parádní. Viditelnost zhoršuje pouze horko nad Dubají, které vytváří mlžný opar, přesto si to užíváme. Na místě jsou dalekohledy s porovnáním, jak to na místě vypadá v noci a jak to vypadalo původně. Žádná tlačenice, všechno si můžeme v klidu prohlédnout, vybrat si své oblíbené mrakodrapy a kochat se. Po schodech pak scházíme do 124. patra, kde je ze strany domu směrem na Downtown otevřená vyhlídka – paráda – dá se fotit i mimo sklo, tak to si užívá především Honza. Tady už je malý prostor, takže trochu tlačenice, ale dá se to. Honzík už nahodil kvapík, rychle prolétl obchod se suvenýry a už mě tlačí k východu neb spěcháme na International motor show. Po výlezu rychle hledáme něco k snědku – hle hned naproti je food court, mizíme tam, ale je to tam podezřele prázdné a enormně drahé. Fast food za 45 AED? No to nikdy. Oki, jdeme směrem ven a počítáme, že si koupíme něco cestou, třeba na metru. při opuštění obchoďáku směrem na jezdící pásy k metru nás do nosu praští vůně vařené kukuřice. Bingo. Platíme 10 AED za jednu a spokojeně si chroupeme při popojíždění k metru. Ty vzdálenosti jsou dost ztráta času. 

Od Khalífy jedeme k WTC (World Trade Center) metrem za 3 AED. Elektronické vstupenky z domova měníme u pokladny za pásky na ruce a už všude samá auta – červená, bílá, taková a maková… no vůbec tomu nerozumím, takže já sleduju všechny ty šejky v bílých košilích až na zem a jejich módní doplňky – mimochodem větší koncentraci takto oblečených lidí jsme nikde jinde v Emirátech nepotkali. Vždy spíš jen pár a vyjímečně, takže ta autovýstava nakonec nebyla ztracený čas :-). Prohlížíme si nová policejní auta Dubaje, luxusní vozy o kterých se mi ani nesnilo a nakonec se dostáváme na výstavu veteránů, která těší i mé oko. Paráda. Stará bondovská auta, limuzína, dokonce i nějaká formule. No Honza je v sedmém nebi. Po dvou třech hodinách a posezení v pár autech jedeme metrem zpět do hotelu na stanici metra Al Rigga. 

Při přejezdu se mění městská zóna, tudíž platíme 5 AED. Hledáme nějakou indickou restauraci, po které mé srdce velmi touží, obcházíme tedy celý blok a ouha – je tu! Restaurace mých snů. Klasická zapadlá, místňácká, trochu nechutná restauračka, kde nikdo nejí příbory a jídlo je všude kam se podíváš, s úžasnou vůní a milou obsluhou. Mizíme do poschodí, kde jedna indická rodinka končí svou večeři, což se pozná podle toho, že na talířích není žádné jídlo, ale všude na stole i na zemi je ho kvanta:-) Sedáme ke stolu a kvapíkem je tu číšník s jídelákem bohužel bez obrázků. Bereme si tedy první kuřecí z jedné sekce (biryiani) a druhé kuřecí z druhé (masala) a objednáváme 2 pepsi. Nejprve donese salátky s jogurtovou zálivkou, hromadu rýže, 2 placky čapatí a dvě misky s omáčkami. Obě pálí jako čert, takže by nám stačilo klidně půl misky jedné. Nutím Honzu, aby tu rýži dojedl, tak se cpe a když už má skoro hotovo a bříško jak dítě z Afriky, přichází pán s plným talířem rýže, že nám doplní. Odmítáme, ale on nám to tam sype a ptá se, jestli nám chutná. Potvrzujeme, že je to výtečné, čímž se strhla lavina – nese přídavek pálivé omáčky, byť jsme ani jednu nesnědli. Zdvořile odmítáme. Odchází a v mžiku přichází zpět se zálivkou na salát. Nemáme už sílu vzdorovat, tak si ji necháváme a rychle žádáme o účet než začne přidávat :-) Účet na 25 AED působí jako výsměch ve srovnání s fast foodem v Dubai Mallu. Platíme 30 a s úplně plným břichem se vydáváme domů. Stavujeme se ještě v supermarketu koupit sváču na zítra – 6 minibanánků+limča+kokoška = 10 AED. V hotelu nám recepční konečně zprovozňuje wifi, tak pošleme pozdrav domů a mizíme na kutě.

13. 11. 2015 - Noční přelet na Filipíny

Ráno budíček po deváté a v 11 odcházíme z hotelu po domácké snídani – banánky+bebe+nescafé 3v1, zde velmi populární a jediná káva, kterou jsme v Emirátech dostali včetně restaurací. Batohy necháváme v úschovně hotelu zdarma a ptáme se na nejlepší cestu k Burj al Arab, jednomu z nejluxusnějších hotelů světa (proslavený svým tvarem plachetnice). Metro prý nejezdí, neboť je pátek, sváteční den pro muslimy, máme si vzít taxi – jediná možnost. Zdá se mi to divné v takové metropoli a proto jdeme zkusit metro i tak. U metra už je spoustu lidí, což svědčí o hlouposti té teorii a Honza mi dává za pravdu, že většina nám bude lhát a snažit se nás odrbat :-) Dnes jsme chytřejší a kupujeme červenou celodenní NOL za 22 AED a jedeme metrem na Mall of Emirates/Burj al-Arab. Vlezeme do obchoďáku, odkud bychom se měli dostat k busům, ale po chvíli ztrácíme ukazatele. Přes parkoviště se vymotáme alespoň ven z obchoďáku a hle nějaká malá zastávka. Zjišťujeme, že odtud jezdí bus 81 k plachetnici, bohužel každých 20 min., takže si trochu počkáme, ale později zjišťujeme, že je to zde běžná čekací doba, tudíž je lepší jezdit metrem, pokud to jde. Tohle je ale moc daleko na pěškobus. V autobusu jsou 3 páry turistů, což se pozná podle batůžků, necháváme si tedy od řidiče radit, že je lepší vystoupit až za plachetnicí, protože kolem ní se všude staví a není to tam pěkné. Máme pocit, že nás vysadil moc daleko, ale hned naproti zastávce vidíme pláž. Haleluja! Super, paráda, krásné moře, veřejná pláž, spoustu lidí, prostě paráda! Vybavené WC i se sprchou, také stánky s občerstvením – škoda, že jsme si nevzali plavky, ale sem se určitě vrátíme koncem dovči. Jdeme obhlédnout okolí – nádherný hotel Jumeirah ve tvaru mořské vlny, proslulou plachetnici, vodní park Wild Wadi – tady to prostě žije. 
 
V klimatizované autobusové zastávce u plachetnice jukáme do mapy a snažíme se uhodnout nejlepší cestu k umělému souostroví připomínajícímu palmu. Nakonec usoudíme, že to je daleko, přímé busy tam nejezdí, tak se vydáme na metro a to na zastávku Financial Towers. Odtud pokračujeme za davem – a ano správně – všichni jdou na metro :-) Ve vestibulu si kupujeme 2 párky v rohlíku za 14 AED, Honza se trochu diví, proč si dávám pálivý, když pak všechny jalapeňo vyndavám, ale je to chlap, některé věci prostě nechápe ;-) Jedeme pěknou cestou kolem Mariny a bytových mrakodrapů na zastávku č. 36, kde se přestupuje na Monotrail. Kdoví, co čekat. Po šipkách a za skupinou lidí se pak parkovacím domem proplétáme k nástupní stanici – divný zážitek. Monotrail není v ceně NOL a platí se 25 AED za zpáteční lístek. No tak když už jsme tady, tak se přeci zajdeme podívat na palmu. Přijíždí naše jednokolejka, velké bitky o místa se neúčastníme, neb chceme čučet z okénka a u dveří je největší. Pěkný výhled na plachetnici, zbohatlickou čtvrť a listy palmy dokouzlí v závěru hvězdný hotel Atlantis, rudá hvězda zářící v Perském zálivu a jeden z hotelů, kam se dá údajně zajít dovnitř na kukandu. To se nás netýkalo – zpocení a oblečení jak hadráci jsme šli na promenádu a cca 3 km se prošli až k výhledům na město, které byly dechberoucí. Udělali jsme si pár pěkných foteček do rodinného alba a šli nazpět na monorailku. Naproti hotelu je perfektní vodní svět Aquaventure Atlantis (proslavený skluzavkou mezi žraloky), kam snad zavítáme příště – vypadal parádně.  
 
Monorailkou, tramkou a metrem se dostáváme zpět k Mall od Emirates, kde chceme okouknout sjezdovku. Procrossíme celý obchoďák a je to tu – St. Moritz, lyžařské centrum, s partou tučňáků, která se tam promenáduje před dětma v kulichu a oteplovačkách – no bžunda, ale na samotnou sjezdovku moc vidět není, tak trochu zklamaní odcházíme. Náladu nám zvedne až food court – Honza chce kebab za 35 AED a já si dávám twister menu v KFC za 13 AED, raději si pokoupím dobroty na Filipínách :-) Z obchoďáku jedeme rovnou na naší stanici Al Rigga pro krosny, cestou se stavujeme v sámošce pro limču, ledovou kávu, buchtičky na ráno, 2 banány a indický zob, u pokladny ještě bereme 2 turkish delight, které se k těm istanbulským nedají vůbec přirovnávat, platíme 21,5 AED a pádíme na letiště. Tam se převlékneme, napácháme nějakou základní hygienu a už se štosujeme do fronty na check-in. Letiště je celkem velké, ale nikterak závratně. Pokoukáme a do odletu má zbývat pár minut, tak se naštosujeme do čekačky a hodinu tam ještě klábosíme s Nymburčáky, které jsme tam poznali. Letadlo odlétá s hodinovým zpožděním, je v něm zima jak v morně – a to se mi smál, že si do letadla beru ručník místo přikrývky, teď se směju já jemu :-) Dobrých 15 stupňů – no co letíme přeci do tropů. Po vzletu se nám daří zabrat volnou sedačku vzadu, takže máme každý pro sebe pohodlnou dvojku a fičíme vzhůru na Filipíny. 
 

14. 11. 2015 - Uvítání na Filípínách

Ráno celí zmrzlí vstáváme na budíček palubového servisu, který rachtá podnosy, dáváme si čaj a kávu za 3 USD a baštíme zakoupené dobrůtky z Dubaje. Co nevidět přilétáme do Manily. V Manile kounečně na letišti pouštíme wifi, zdravíme domů, bereme bágly, měníme peníze v bance na letišti, neb je to prý výhodné (kurz ………..) a jdeme se jako správní Filipínci zařadit do fronty na bus. Do nosu nás uhodí závan horkého vzduchu – hurááá jsme na dovolené J Hledáme zastávku Airport Loop Busu, která je u sloupu č. 8 a tam už vidíme šílenou frontu. Do autobusu zrovna nastupují lidé, ale jasné, že tam se my nevejdeme.. možná tak do čtvrtého autobusu. Ale to by nebyly Filipínci, kdyby se jich do autobusu nenasoukalo snad 100 J Další naskákali do malého mikrobusu a po necelé hoďce čekání nás manager nástupu do autobusu poslal za zábrany, kde stál další autobus – dokonce jsme si sedli – wau. Když byl autobus plný k prasknutí, tak jsme vyjeli. Autobus měl několik zastávek tak nám to nedalo, abychom se po hodině raději nepřeptali, zda už nejsme na autobusáku Victory Liner. Ale kdepak, seďte v klidu, sdělili nám místní na opakované dotazy. Autobusák jsme nakonec poznali. Byl podobný našemu. Za hodinu a půl cesty v buse skrz Manilu, vzdálenost odhaduji na 10km, jsme celí vyhladovělí radostně usedli do nám neznámého Chowking fastfoodu a objednali si vlastně cokoliv J Jen Honzu upoutal bílý knedlíček, tak si ho jako dezert objednal. Potíž byla v tom, že tento „dezert“ byl plněný mletým mase, vejci a zeleninou J Po sváče jsme se vydali najít bus do Angeles a cílem bylo dostat se do Tarlacu na úpatí jednoho z cílů naší cesty, činné sopky Mt. Pinatubo.  Na autobusáku jsme se zeptali jedné milé Filipínky chroupající pytlíček brambůrků (což mi bylo sympatické, byť nenabídla), kdy pojede bus, ta nám řekla, že jedeme špatným směrem, ať raději jedeme do pohoří Zambales a z toho už se na Mt. Pinatubo dostaneme úplně snadno. Tak tedy oki (byla předposlední člověk naší cesty, který znal cestu na tuto sopku). Pohledem do mapy jsme určili cíl naší cesty pro dnešní den Olongapo, ze kterého bychom se zítra mohli dostat do Subic Bay na Ocean Adventure a pokračovat podél pobřeží do Iby, centra u pobřeží zambalských hor. Autobus do Olongapa měl jet brzy – měl přijet jako třetí. Problém je v tom, že autobusy odjíždí, až když jsou plné, takže časové určení nepříliš přesné a na odjezd jsme čekali téměř hodinku. To jsme ještě nevěděli, co nás čeká. V kraťáskách a tričku jsme usedli do chladničky a říkali si, že to bude lepší, ano řidič sice pustil film na cestu, která měla trvat déle než 3 hodiny, ale zároveň pustil klimu na teplotu 13 stupňů. Zbláznil se? Nezbláznil, jak zjišťujeme posléze, je to zde naprosto normální. Každou další cestu busem jsme absolvovali s mikinou. Po nástupu lidí vlezou do autobusu prodejci čehokoliv a po úspěšném byznysu opět vystupují-prodávají ořechy, křupky, ale i boty či vařená vejce. Po 2 hodinách cesty řidič udělal pauzu na toalety, jestli se tomu dá tak říkat a pokračovali jsme dál. Po jedenácté za naprosté tmy dorážíme do Olongapa. Ptáme se kudy do nějakého ubytka, ideálně na pláž, místní nás posílají chytit jeepney. Ptáme se tedy řidiče prvního jeepney za kolik nás vezme k hotelu. On odvětí že za … a my se s krosnami soukáme přes deset lidí do miniaturního prostoru prodlouženého vojenského džípu, dopravní speciality na Filipínách, a to proto, abychom záhy zjistili, že za 2 minuty vystupujeme. Vysadí nás u nějakého průměrného hotelu s recepcí, nuž dobrá, dámy nám říkají, že noc za 1800PHP. Tak jdeme dál. Zkouším naproti kluky, jestli nevědí o něčem levnějším, načež nás táhnou po schodech nahoru do dělnické ubytovny 5. Kategorie, kde nám místňák říká, že dnes bohužel nemají volno, ale že můžeme zkusit hotel naproti za 700PHP. Ten hotel, jak jsme tam teď byly. Cena nějak neštimuje. Vracíme se zpět i s nimi a recepční nám nabízí pokoj za 700PHP v rámci hodinového hotelu, tedy na 12 hod., což je perfektní nabídka. Bereme tedy pokoj, jež má z postele okénko na průhled do sprchového koutu i na toaletu.. parádní soukromí J Jdeme ještě ven, projít ulice a najít něco k snědku, zapadáme do nejbližší vývařovny, kde si Honzík objednává rýži, hovězí a volské oko za 50PHP + dvě gualacamové limošky – něco na způsob coly – kdoví – celkem 74 PHP. Na ulici je to samý bordel a night club, tak padáme zpět do pokoje a začínáme doufat, že dnešní zážitky nemají moc společného s Filipínami. Přes recepci ještě domlouváme zítřejší cestu do Ocean Adventure. Recepční tvrdí, že to je hrozně daleko, skoro 2 hodiny a že jeepneyem nebo tricyklem se tam dobře nedostaneme. Zkusí pro nás dojednat taxi. Za chvíli volá na pokoj, že taxi by šlo za 500 PHP a jelo by 20 min J Zkouším 400 PHP. Volá zpět – na zítra odvoz zajištěn J Spokojeně s úsměvem uléhám.

15. 11. 2015 - Ocean Adventure aneb jako správní turisté

Ráno se Honzík budí po probdělé noci s bolestí v krku. Zkoušíme to tedy kurýrovat – nadopuju ho paralenem, orofarem a celaskonem, buchtičkou z Dubaje, sbalím obě krosny a už ho láduju do taxíku. Pán nám vysvětluje, že běžně se za taxi nesmlouvá a ukazuje nám ceník licencovaných cen. Pfff.. asi smlouvá, když to šlo – stejně jsme ho přeplatili J Jedeme celkem daleko a trochu nás děsí, že jak vjedeme do Subic Freeport Zone, už tam nejsou žádné veřejné dopravní prostředky ani vlastně moc aut.  Cestu nám blokují opice, ale naštěstí jen chvilku. Cesta vede kolem letiště, přístavu, pralesem, prostě paráda. Jsme na místě. Řidič nám dává vizitku, ať zavoláme 20 min. předtím, než budeme chtít jet zpět – to rozhodně nemáme v úmyslu, něco si přece chytneme. U Ocean Adventure už je lidí dost, kupujeme dva dospělé lístky za 1300PHP, odevzdáváme všechno jídlo výměnou za lístek z úschovny a také krosny. Projdeme místní obchůdek a už si užíváme tento zábavní park. Projdeme akvária, shlédneme cirkus Velascovy rodiny, koupíme si nejvíc nechutnou zmrzku na světě po 20 PHP, skočíme na oběd – Honzík si dává nudle a já pečené kuřecí stehno s rýži – kruci, jak jen se to kuře tou lžící jí J, doplníme to skvělými shaky z čerstvého ovoce a platíme 610PHP, na místní poměry celkem pálka, ale proč by ne, když tu nic jiného není. Po obědě spěcháme na delfíní show. Paráda, co ti mořští kluci umí, parádní představení! Po skončení se přesouváme do jiného areálu na show Sealion – kdoví, co to je za zvířátka, já jim říkám tuleň a jsou boží, co ti umí je neuvěřitelné. Ve 14:45 odcházíme z areálu a hledáme bus, ty tu prý nejezdí, tak jinou dopravu a odpověď je – vy tu jako nejste autem? No sháněli bychom bus, kdybychom tu měli auto. Nic. Uporstřed parkoviště je cedule taxi, tak jdeme tam. Ve stlučené kůlně tam jsou dva kluci, odhánějící opice – asi manažeři taxi služby. Ptáme se jich na taxi, někam volají a říkají nám, že za 700 PHP pro nás někdo za půl hoďky přijede. Uaaaaa… to ne… prosíme je, zda by zavolali našemu taxikáři, dávají nám jej k telefonu a ten říká, že za 500 PHP nás odsud dostane. SKUNK. Co nadělám, chci pryč, peču se tu – tak dobrá. V tom kluci zas volají a my čekáme. Do 10 min. někdo přifrčí, že nás vezme za 550 PHP. Dobrá, tedy. Taxikář to rozhodně není, maximálně jede se svojí holkou někam na rande. Veze nás do Olongapa na nádraží Victory Liner a nabízí nám, že by nás za 3000PHP vzal až do Botolanu. Výsměch! Na autobusáku mu dávám smluvených 550 PHP a on, že to je málo, že to je jen za jednu cestu a on pro nás musel přijet i nás odvézt. Pěním, dohaduji se s ním a vystrkuji Honzu z auta, ještě že máme krosny u sebe. Brzy to však vzdává a vidí, že mě neočůrá, aspoň ne víc než dosud. Hned se nás ochotně ujímá místňák, bere nám krosny a rve nám je do příslušného autobusu do Botolanu (cca 2m). Rve se s námi do autobusu, z čehož je jasné, že něco chce, dávám mu 10 PHP a máme pokoj. Bus do Botolanu stojí 128 PHP pro jednoho. Cesta trvá cca 2 hod, před Botolanem vidím cedulku Rama Beach Resort, kde se Honzík chtěl ubytovat. Prosíme řidiče, aby nám zastavil a on tak na místě udělá. Parádní služby J K resortu musíme sami prašnou cestou cca 300m, volno mají, ceny jsou 1400 PHP za Economy – nocležna hned u recepce nebo 1540 PHP za Standard, který se liší jen tím, že je v zahradě. Ubytko ale nic moc, tak se dekujeme a jdeme se podívat na sousední areály, jenže je tma, já začínám mít obavy, že jsme na konci světa a začíná hádka. Honzíkovi se tu líbí, je to u moře, jen nikdo bohužel netuší, jak se odsud dostat na Mt. Pinatubo, je tma a nevíme jak daleko je Botolan, jak to tam bude vypadat a jestli někdo trefí na Mt. Pinatubo. Končíme hádku, tady někde se ubytujeme, jen se ještě podíváme jinam. U pouliční jídelny se ptáme na levnější ubytko a tricykl. Najednou jeden přijíždí, veze nás tedy do Visayas, kde to je za 1500PHP za noc, 4lůžkové pokoje, ale také otřesné, mají tam ale pěknou restauraci a dokonce jsou tu hosté z Dánska. Jak na Mt. Pinatubo taky recepční neví, tak to balíme a vracíme se zpět do Ramy. Tricyklista ví, odkud se na Pinatubo jezdí, hodil by nás tam za 400PHP ve 4 v noci. Je to nějaké divné, domlouváme se, že se tu víc rozkoukáme a uvidíme, zítra každopádně nepojedeme. Ubytujeme se, Honzík zabije škvora, prohlédneme si naše spolubydlící ještěrky a jdeme na večeři. Jsme tu sami – jen my a 5 lidí z personálu J Dáváme si večeři, je sice asi 18 hod. ale tma jak v pytli, tady je tma opravdu tmou. Dávám si kuře Adobo – místní specialitu, kuře na česneku, je to moc dobré, jen nevím, proč tu ke všemu dávají volská oka. Honzík si dává Chop Suey, rýži se zeleninou a je nadšen, shaky ne tak dobré, ale aspoň z čerstvého ovoce. Platíme 400PHP a mizíme do pelechu. Notně to zapíjím Fernetem z domova a doufám, že mě v noci nic nevzbudí. Sice všude kolem slyšíme šramot, ale uklidňujeme se, že to jsou ještěrky z chodby.

16. 11. 2015 - Prostě dovolenka v Ibě

Znáte pohádku o Honzovi na peci, jak se nechtěl svalit dolů? Tak takhle vypadalo dnešní ráno. V 10 už to nevydržím a jdu na obhlídku areálu sama. Nikde nikdo, resort je celkem pěkný, bazén, hezká zahrada, akvária i venkovní parodie na posilovnu. U moře jsou dvě lehátka a jedna francouzská rodina – jediní naši spoluhosté. Pláž je černopísečná s perfektním mořem, kolem dokola ani noha. Kde to jsme? V pustině? Jdu ho svalit a v 11 lezeme do moře už oba. Krosny jsme nechali na recepci, předali pokoj a odpoledne odsud pojedeme dál, cílem je přeci ta sopka. Cachtáme se, fotíme a užíváme konečně to moře. U bazénu se osprchujeme a já vzpomínám, že včera v restauraci měli, že za 10% příplatek donesou jídlo kamkoliv, Honzík jde tedy do restaurace objednat 2x Chop Suey, protože o tu dobrotu prý nesmím přijít a 2x banana shake a donášku rovnou k bazénu, kde jsou takové bambusové domky se stolem a lavičkami. Čekání si zkracujeme cachtáním v bazéně.  Z Ramy jdeme pěšky k silnici chytit nějakou dopravu a už zase kape – naše tradiční dovolená.  Dohadujeme se, kam vlastně jedeme a co tam chceme dělat. Seženeme v Botolanu výlet na sopku? Nepojedeme na Wildlife farm švýcarského zoologa, který na svých stránkách propaguje výlety? Já hlasuju pro farmu, Honzíkovi vadí, že to není u moře, kruci, ale jak se od moře dostaneme na tu sopku, když ani místní nevědí? Přes ulici vidíme chlápka, jak si na dvoře spravuje tricykl, ptáme se, jestli by nás nemohl hodit na farmu – chce 150 PHP, níž než na 120 PHP jsem se nedostala, tak jedeme. Po příjezdu na farmu na nás koukají, jestli tam nejsme omylem, ptám se, jestli mají volno a jestli bychom mohli přespat. Jasňačka. Domlouváme se a berou nás domů. Wau. Švýcar tu žije se svou filipínskou ženou a její rodinou, mají tu moře rostlin a stovky zvířat. Je to záchranná stanice pro chráněné živočichy. Co tu vidíme je naprosto parádní – modrý páv, červený leguán nebo tygr, to je pravá divočina. Ubytko stojí 1800PHP s polopenzí, no paráda. Na večeři si domlouváme kuřecí kari. Jen na Mt. Pinatubo se prý nedostaneme. Je to daleko, navíc špatné počasí a výlety tam neorganizují. Grrrrr!!!! Ještě je trochu světlo, tak navrhuji, abychom zajeli do Botolanu, koupit nějaké ovoce, něco k sváče a porozhlédnout se a pak prostě uvidíme. Od farmy jdeme pěšky přes Švýcarův most i kolem jeho kostela. Na hlavní chytám tricykla, který nás za 70 PHP hodí do Botolanu. Je to cca 3 km, takže trochu moc, ale je tu jediný, tak má monopol na ceny J Vysazuje nás v centru, rozuměj na šíleném autobusovém nádraží u tržiště s čínskými cetkami. Ups. Kousek se procházíme, ale očividně tu nic není a ještě nás obtěžuje jeden žebrák. Kupujeme čerstvou šťávu z kokosu do kelímku (Honzíkův první kokos) a prodavač uplácí žebráka, aby nás neotravoval. To je ale zájem o byznys. Moc to nepomohlo, ale my mu brzo utíkáme. Po chvilce bloumání v Botolanu se rozhodujeme, že vyrazíme do Iby. Ptáme se na bus, ale to prý nejezdí, máme jít na jeepney. Wau. Sedáme tedy do jeepney a za 24 PHP jedeme do Iby. Vystupujeme u Jolibee, protože to musím po všech těch pročtených cestopisech prostě ochutnat. Dáváme si 2x menu s hamburgerem za 198 PHP, naproti kupujeme ovoce – banánky, 4 mandarinky (totál zapeckované), 2 rambutany a kaki (vzpomínka na tetu Lídu, že to jí se šlupkou, tudíž to zmákneme i když nejsme vybaveni nožem) za 141 PHP. Čekáme na jeepney u hlavní silnice cca 10 minut, už je skoro tma, nakonec nám zastaví totálně plný jeepney, lidičky udělají přimáčknutí a vytvoří nám místo, kam by se vlastně místo nás vešlo 5 Filipínců JPlatím už zkušeně 25 PHP a okukuji, že PARA znamená asi vystupuji a PARAPO vystupuji prosím. Každopádně mi v Botolanu nevystoupili a kousek za autobusákem nám místňák pomohl jeepney zastavit pomocí zvonečku, který byl na šňůrce podél střechy jeepneyho. Víckrát už jsme to ale v jeepney neviděli. Na autobusáku bereme za 50 PHP tricykl na farmu (Honzík chtěl jít pěšky, ale nejsem sebevrah v té tmě tmoucí, kde si nevidíte ani na špičky nohou). Tam už nás čekala famózní večeře – kuřecí kari, rýže, salát, meloun - mraky jídla, ani jsme to nesnědli. Ještě jsme si tam načepovali vodu, rozdali pár bonbonů, poslali maily, první pohlednice přes super aplikaci pohledniceonline.cz (hlavně tátovi k narozkám, abychom to stihli) a hurá do pelechu.   

17. 11. 2015

Vstáváme na nás relativně brzo a to v 8:30, protože chceme jet na Potipot Island, tolik proklamovaný ostrůvek. Dole na nás čekají vyjevené pohledy – jste blázni? Chcete jet teď? To jste měli vstát před dvěma hodinami, vždyť tam dorazíte v poledne, jen se spálíte a pojedete zpět. Hmmm… zajímavé. Martin nabízí perfektní variantu. Doveze nás do svého domu na pláži, který koupil a hodlá jej přestavit na vysokoškolské koleje. Momentálně tam žije jeho švagrová s tatínkem a můžeme tam být s nimi – nu dobrá. Posnídáme palačinku s marmeládou a čaj a vyrážíme kdoví kam. Dům se nachází v Ibě, kousek za benzínkou. Jmenuje se White Castle a kdyby byl trochu zrenovovaný, bylo by to super letovisko. Vlezeme dovnitř a paní nevěřícně kouká, co že tam jako jdeme dělat. Martin ji vysvětluje, že tam budeme celý den a že když budeme mít hlad, má skočit nakoupit a něco nám uvařit. Paní se trochu vzteká, ale my ji ujišťujeme, že nebudeme obtěžovat, máme s sebou ovoce i sušenky a vydržíme, pak si dáme večer něco cestou ve městě. Dům je přímo na pláži– na pláži jak ze snu – nikde ani živáčka – palmy, písek, moře a my dva. Navíc mají svůj vlastní bazén Kromě dědy, který na verandě poslouchá rádio a paní domácí, která nám ochotně prodala pivka San Miguel, jsme tu úplně sami. Taková romantika. O něčem takovém se nám ani nesnilo. Místy ani nevíme co dělat. Procházíme se po pláži, cachtáme, fotíme, užíváme – paráda. Tomu říkám dovolená. V 16 hod. se balíme a jedeme nazpět. Tuktukář nás má hodit do města, ale stavuje se tankovat, tak vystupujeme na benzínce. Hledáme banku, ale vše je už zavřené. Nakonec skončíme v místní zapadlé směnárně na hlavní ulici kousek od Jolibee a měníme za 45 Php/USD. Kupujeme si na ulici opět místní limču – Honzík oranžovou melounovou a já něco na způsob buko, jen je v tom želé, fazole a kukuřice, takže spíš něco na způsob halo-halo, jak zjistíme později. Stavujeme se ještě v místním mekáči na 2x McD Crispy chicken + sprite – 55Php (na místní poměry jsou fast foody dost drahé, protože ceny velkých menu jsou vyšší než u nás, ale přesto je tu pořád plno). Kupujeme ještě banány a jdeme si stopnout jeepney. Vystupujeme v Botolanu na křižovatce, kde nakupujeme v 7Eleven, místní síti supermarketů, kde jsou běžně k dostání dovozové věci, byť za vyšší ceny. Kupujeme lahvičky rumu s colou a mizíme dom na večeři. Domácí nám nabízí spoustu jídel na výběr, říkáme, ať nám prostě dají to, co jí oni, že budeme spokojeni a dobře jsme udělali, bylo to totálně výborné. Smažené kuře s rýží a kukuřičným salátkem. Perfektní. U večeře ještě klábosíme s Martinem, zjišťujeme, že na filipínách se mluví 84 jazyky a že pohoří Zambales, s jeho nedotčenou přírodou je pro místní hodně vzácné a pobřežní pás pod pohořím si chtějí nechat pro sebe, proto to tu není turistická destinace, ale jezdí sem na dovolené spíše místní. Řešíme taky místní politickou situaci, která se výrazně pro běžné občany zhoršila s příchodem demokracie, kdy je vše placené (školství, zdravotnictví) a rozkrádá se, co to jde. Diskutujeme také nad palmovým oleje, kdy Martin nechápe nafouknutou kauzu ve světě, když u nich lidé palmy prodávají dobrovolně a často je to zachrání před hladem. Zajímavé povídání. Domlouváme si brzký ranní odjezd na Potipot, kam nás za cenu benzínu (600 Php) odveze Martin, loučíme se a mizíme do postele. Mně je hodně nedobře, takže dopíjím léčivku (Ferneta).

18. 11. 2015 - Splněný sen aneb Potipot Island

Ráno vstáváme dle plánu před sedmou – wau, balíme navlhlé věci a v 7 jsme na snídani. Omeleta z pštrosích vajec plněná šunkou a zeleninou, marmelády, sirupy, pečivo – no to si nechám líbit. Vyrážíme s Martinem jeho autem k Potipot. Pořád nemůžu uvěřit, že s námi jen tak zajede. Za cenu benzínu a námi projede, no spíš prokrosí čtvrt ostrova a cestou nám vypráví zábavné historky. To pohodlí je k nezaplacení. Vzhledem k tomu, že cesta trvá autem cca 2 hodiny, pak bychom tam busem jeli celý den. Vykládá nás u hotelu Dawal, kde je naštěstí plno, neb ten si zřejmě nemůžeme dovolit. Nabízejí nám pouze chatu na Potipot bez sociálek se spaním na zemi za 1500 PHP/noc a do toho se nám jít nechce. To ne, zkusíme to jinde. Necháváme na recepci krosny, objednáváme loď za 400 PHP a loučíme se s Martinem. Bylo nám s nimi fakt fajn. Obejdeme okolí a hned naproti v Sunbloom resort je volno, bereme tedy pokoj za 1400 PHP/noc se sociálkou, jen nás varuje, že neteče teplá a že tam nedělají žádné jídlo. Pohoda, zásoby na ostrov máme (sušenky, ovoce), takže vyrážíme motorovým katamaránkem na Potipot. Paráda. Cestou obdivujeme průzračnou mořskou vodu a ostrov jak z pohádky. Po příjezdu se řidič ujistí v kolik budeme chtít vzít zpět a řekne nám, že když tam nebudeme, že se zpět taky dostat nemusíme J Domlouváme to na 16 hod., asi toho budeme mít už dost – a odhadli jsme to dobře. Ostrov je perfektní, krásná příroda, pár srubů a společné sociální zázemí, ale prostředí jak z pohádky. Vstup na ostrov stojí 200 PHP na osobu a obejdete ho do 15 min. O tak vysokých palmách se mi ani nesnilo. Na ostrově je spoustu místních, kteří sem přijeli kempovat, neb je zrovna období prázdnin, ale vzhledem k tomu, že neumí plavat se cákají maximálně u břehu, takže parádička. Po ostrově taky pobíhá místňák se zvonečkem, který z chladicí tašky prodává nanuky (po zkušenosti z Ocean Adventure ani nemáme chuť). Koupačka je parádní, na šnorchlování to moc není. Jsem jediná, kdo se tu opaluje – no a co. V 15:15 jdeme už čekat na loďku, která je tam do 15 min. Vyzvedáváme bágly a jdeme do ubytka. Cena je nakonec 1260 PHP (10% mimosezónní sleva), což je milé překvpáko, osprchujeme se a pod palmami na terase sledujeme západ slunce – ó jak je tu krásně. Po západu slunce jdeme na dlabanec. Snažíme se najít hrncovnu, ale v širokém okolí žádná není, tak se otáčíme nazpět, kupujeme brambůrky, bonbony, oříšky, sprite, ledový čaj, pečivo (je umění si tu vybrat mezi zelenýma a červenýma houskami, které všechny chutnají děsivě), velkou vodu a 2 pivka za 170 PHP. Na večeři si zajdeme nakonec do Dawalu, kde je wifi, tak máme šanci poslat další e-pohlednice, dáváme si vepřové sweet and sour s česnekovou rýží a tuňákový sendvič s hranolky, což dovršujeme dezertem Halo-Halo. Můj sen o ochutnání místní speciality se tím naplnil – je to typická filipínská specialita – pohár z mléčné rýže, ledové tříště, fazolí, kukuřice, želé, zmrzliny – no je to šílenost nad šílenosti. Je to barevné a nechutné. Ale naštěstí mi Honzík odpustí to utrácení a nenutí mě to dojídat.

19. 11. 2015 - Od Potipot do Subic

Ráno se vykulíme na snídani opět do Dawal přes ulici, Honzík si dává typickou filipínskou – česnekovou rýži, volské oko a čevebčiči a já hot dog, ale byla to špatná volba, uzeniny jsou tu totálně nepoživatelné. Chuť nám spravil mangový džus, čaj a káva, resp. opět Nescafé. Bohužel nám dnes nefunguje wifi, takže dosnídáme, kvapem sbalíme věci na pokoji, uložíme na recepci a jdeme se vyvalit na pláž. Trochu se projdeme, rozdáme místním dětem bonbony z Čech, pokoupeme (ale po Potipot už nejsme tak nadšení, maximálně tou skvělou teplotou vody) a vyrážíme na bus do Iby, kde už nutně potřebujeme vyměnit peníze. Stojíme na hlavní v očekávání busu, ale místní tuktukáři násnad poměry dost otravují, do toho se nemůžeme zbavit místní žebračky která nám pořád ukazuje hnisavou nohu. Do 5 min. přijíždí autobus dobytčák – bez okýnek, tak bereme za vděk aspoň jím, i  když jsme původně chtěli čekat na Victory Liner s klimou. Cena je 100 PHP za oba lístky. V buse překvapivě příjemně fouká, jen zapasovat se na ty mikro sedačky je celkem dost problém, naštěstí sedíme odděleně a na dvojsedačku už se dá trochu vměstnat. Kluk vedle nás veze nafouknuté balonky na prodej, takže tím nás ještě víc utiskuje. Postupem času nasedá dost lidí a my se musíme zmáčknout jak sardinky na dvojsedačku – uf to je cesta. Vystupujeme v Ibě u obchoďáku vedle nějž je banka, protože nutně potřebujeme ty peníze. Honzík ještě žadoní o kousek pizzy, tak na chvíli zakotvíme u Greenwich fast foodu. Snack menu pizza + špagety a nápoj vychází na 120 PHP pro oba. Připlácíme ještě 24 PHP za změnu na ananasový drink. Bohužel zjišťujeme, že v bance na Filipínách mění jen těm, kdo u nich mají účty. Naštěstí nás posílají za město, směrem za benzínku k obchoďáku, kde je Western Union a mění tam peníze. Měníme tam za superkurz 46,85PHP/USD. Pomalu jdeme na bus, ale jelikož remcám opravdu prvotřídně bereme si nakonec tricykla – aby ne, taky mi odpadají záda. Chce 30, ale dáváme mu 20 a on spokojeně odjíždí. Na nádraží v Ibě bereme Victory Liner s wifi a jedeme do Subic. Průvodčího prosíme, aby nám řekl, až budeme v oblasti, kde jsou rekreační objekty. Najednou vidíme resorty, které znám z netu, tak se přesouváme dopředu do uličky, ale on nám říká, ať vydržíme, že to ještě není ono, ať počkáme ještě 3km. Rezignovaně a trochu nakvašeně tedy čekáme, až nám zastaví. Zastaví nám u prašné cesty a řekne, že jsme na místě. Vystoupíme a naštěstí hned na křižovatce jsou cedule odkazující na beach resorty. V prvních dvou se zastavíme, nejsou ani u moře a cena je děsivá (3000PHP), no zas mají bazén. V buse jsme na wifi zjistili, že náš vytipovaný Johan’s je plný, takže hledáme čistě naslepo. Nakonec dojdeme špinavou uličkou téměř ke konci a hle Johan’s – zkoušíme to a mají poslední volný předpokoj směrem do ulice bez klimy jen s ventilátorem za 700 PHP – paráda – bereme! Ubytujeme se a jdeme ještě omrknout moře – vypadá normálně, všude to tu září neony, čisto tu příliš není, ale očividně je to turistická destinace. Vidíme tu dostatek bělochů, byť mají po boku mladičkou Filipínku, a slyšíme tu téměř jen angličtinu. Aby to tu nerandilo, když je na hlavní silnici velká cedule – Olongapo – City of the most beautiful women in the World. Vydáváme se očíhnout město, na místním tržišti ochutnáváme krevetové knedlíčky dim sum se sójovkou a smažené kuře. Paráda, hlavně knedlíčky! V supermarketu nakupujeme pití a jdeme zpět do Johan’s. Posedíme tam na večeři v místní restauraci, dáme si mangové shaky, pivko, koktejly, krevety s hráškem a kuře s arašídovou omáčkou, čaj a hrajeme karty jak zběsilí, útrata 864PHP odpovídá našemu loučení s mořem. Pozdě v noci odpadáme do postele a v pokoji, kde bychom normálně zdechli vedrem si lebedíme jak praví Filipínci.

20. 11. 2016 - Ze Subic do Manily

Budík zvoní v 8:30, nás to ale neruší, už nikam nespěcháme. Pomalu lezeme z pelechu, check-out je ve 11, po deváté jsme na pláži. Projdeme se, smočíme se ve smradlavé ropné vodě, přesně dle popisu Martina z Botolan Wildlife Farm, který nás od cesty sem zrazoval. Je to hnus, navíc je tu plno místních i turistů, tak se tu bojíte nechat věci na pláži. Smrad vody nás brzy vyhání, my dobalíme a dříve než jsme měli v plánu opouštíme Subic. Cestou z ubytka se zastavujeme v supermarketu pro hot dog k snídani za 98 PHP a čekáme na jeepney. Jezdí tu jeden za druhým. Bereme ten do Olongapa za 36 Php. V Olongapu vysedáme na konečné kousek za autobusovým nádražím, dáváme si dvakrát kokosové buko za 10 PHP a jdeme na bus. Honzík hned zmerčí terminál do Passay v Manile, kam přesně potřebujeme, ale překvapivě oba busy od něj jedou jinam. A jak jinak než kvůli summitu v Manile. Všechny odjezdy do Passay jsou zrušené – no paráda. Nakonec tedy podle mapy v průvodci vybíráme Samboloc místo Cubaa, řidič nás posílá koupit si lístky k přepážce, pak na nás zas volá, že už bude odjíždět, ať si to koupíme v busu. Platíme 414 PhP a vyrážíme. Po hoďce a čtvrt zastavujeme na 10 min. na občerstvovačce. Neváhám a skáču z busu na obhlídku. Výborné knedlíčky siomei s vepřovým v sójovce s colou a sladkostí za 85 PhP a 2x cheeseburger za 70 PhP. Zdlábneme to ještě o pauzu a pokračujeme dál v cestě. Do Manily dorážíme okolo třetí hodiny, doprava je na místní poměry celkem dost v pohodě a Manilu tak projíždíme sice pomalu, ale plynule. Manila po výstupu je šílená. Všude špína, smrad, žebráci. Vystupujeme na nádraží a hned se na nás vrhají bicyklisti a žebráci, nejradši bych se na místě otočila. Každý se po nás sápe. Honzík rozhodl, že na metro dojdeme pěšky. Žaludek se mi obrací, třesu se strachem. Peklo. Na metro jsme došli v davu za místními studenty, jinak bychom snad nepřešli ani přechod. U metra nás čeká typická bezpečnostní prohlídka s dřevěnou tyčkou, kdy musíme otevřít krosny a umožnit nahlédnutí do jejich obsahu. Paí se ptá Honzíka co má v brašně na foťák, snaží se ji to vysvětlit, ale vzhledem k tomu, že si nerozumí, pouští nás pryč. U okénka kupujeme lístky a zjišťujeme, že budeme muset přestupovat. Jedeme 1 zastávku na konečnou Recto a tam přestupujeme na L1, kde už kupujeme lístky jako mazáci v automatu za 40 PhP a jedeme na stanici EDSA, která je v průvodci Rough Guide označenájako Taft. Odtud se po svých snažíme dostat do ubytka. Ano zabila bych ho. Něco jako pochod uprostřed hororu. Chci jet tricyklem i kdyby chtěl pětistovku. Tohle nedám, špína smrad, lidé ležící na zemi, všude kolem moč a výkaly, onanující děti jsou jen třešničkou na dortu. Chci z Manily vypadnout! Nechutnost, to se musí zažít – ale vlastně Vám to ani za mák nepřeju. Do hotelu/hostelu v Passay dorážíme po čtvrté hodině. Vypadá kupodivu velmi dobře. Vzpamatováváme se a řešíme jestli vůbec někam vylézt. Skoro hlasuji, že bychom zůstali v ubytku. Některé památky jako Rizal Park jsme viděli z metra a není o co stát, takže jediná možnost kultivované Manily je Mall of Asie, největší obchoďák v Asii, kam se nakonec vydáváme. Hned naproti hotelu obtěžujeme tricykly a chceme, aby nás tam odvezli. Nejeví zájem, nakonec s námi jeden mluví, ale vzít nás tam nechce, že nám chytí taxi. Zastaví taxikáře, ten mu dá bakšiš a za 89 PhP, resp. 100 nás veze k Mallu. Naposledy se jdeme podívat k moři na Filipínách na pobřeží Manila bay, které vypadá velmi dobře, je to moderní promenáda, jen za zídkou už jsou všude samé odpadky. Všude už na nás bliká a svítí nádherná vánoční výzdoba, začínáme se těšit domů na Vánoce. Ze zálivu jsou parádní výhledy, ať už na výškové budovy či jen tak na moře. Při procházce ze mě padá stres a vlastně si to užívám. Pak se vydáme na průzkum Mall zevnitř, prohlédneme si kluziště uvnitř obchodního domu a dáváme si večeři. Honzíkovi tam něco nešmakuje, ale do poslední chvíle zapírám přítomnost ústřicové omáčky. No snědl to, pak že nejí mořské plody. V Mall nakupujeme suvenýry v obchodě Kultura a pak jdeme do obchoďáku pro sušené mango, rum a cigarety jako pozornost domů. Kupujeme nakonec jen mango a papáju a jedeme dál. Chceme si vzít taxi, ale první řidič nezná adresu a druhý nemá pro změnu taxametr. Bereme tedy druhého, který chce 150 PhP kvůli dopravě, ale domlouváme se na 100. Cesta mu trvá méně než prvnímu – večer je mnohem lepší doprava. Na hotelu pak zdlábneme čerstvou papáju, popíjíme pivka, mangový džus a kafe z dovozu. Dohrajeme čertovy obrázky a usínáme plní dojmů z Manily.

21. 11. 2015 - Odlet z Manily

Vstáváme velmi časně. Uf, poslední ráno na Filipínách. Pocity smíšené. Z Manily bych nejradši vypadnula hned, ale na Potipot bych se naopak hned vrátila. Balíme věci a jdeme na snídani, ta se podává v hotelovém baru a na výběr jsou palačinky se šunkou nebo vajíčka s marmeládou. Dáváme si obě kombinace a polovinu si přehazujeme, neb jsme zvyklí spíš na palačinky s marmeládou. Doplácíme 40 PhP za čaj a mizíme odsud. Přímo před hotelem bereme tricykl s atypickým dvousedadlem na obě strany, zřejmě pro 4 lidi, chce 60 PhP, nabízíme 30 Php. Remcá nad dopravou, tak mu nakonec dáváme 50 Php a jedeme fakt celkem dlouho i když na Manilu celkem plynule. Na letiště přijíždíme okolo 11 hod., dost brzo, ale z Manily už jsme opravdu nic vidět nechtěli. Fotíme se naposledy s filipínskou vánoční výzdobou, couráme, hledáme dárečky, nakupujeme drobnosti v marketu 3x česnekové arašídy + cigarety za 150 Php. Pak si dáváme poslední asijské jídlo v domovině – zároveň moji první rybu na dovolené u moře  a to v thajské omáčce a Honzík své již oblíbené Chopsuey na rozloučenou. Po obídku se vydáme hledat check-in, převlékáme se do pohodlnějšího a teplejšího oblečení, měníme ještě peníze na odletovou taxu, kterou nakonec platit nemusíme. Vystojíme děsnou frontu na check-in a pak zjistíme, že při vstupu ke gatům se platí Terminal fee 550 Php na osobu, což je sice lepší  než zamýšlených 1450 za odletovou taxu, ale i tak to překvapí. Zbytek peněz měníme na AED ve směnárně na letišti a jdeme na pasovku a ke gatům. Cestou jsou ještě stánky se suvenýry, kupodivu nepředraženými, spíš za běžné ceny z kamenných obchodů v Manile. Nikde nekontrolují vodu do letadla, ale my bohužel s sebou neměli a u gatů není pitná voda. Ještě v letištní zóně kupujeme brambůrky za 55 Php, magnetky za 200 Php a rumy za 150 Php a 5USD a mizíme do letadla. Přebookování sedadel se nám vyplatilo (den před odletem jsme změnili rezervaci sedadel, tak že si jeden vzal do uličky a druhý k okénku, aby mezi námi bylo volno, když už jsem tak špatně koupila letenky se zarezervovanými sedadly) a máme tak celou trojku sami pro sebe. V letadle již tradičně mrzne, kupujeme si na zahřátí oba nudlovou polévku za 100 Php a 3 USD. MP3 se vybila, tak mě musí Honzík zabavit, což je těžká práce, neb letadlo tradičně letí o hodinu déle a v Dubaji přistáváme 22:10. Děsně dlouho stojíme frontu u pasovky, kde aspoň rozdávají bonbony, tak aspoň nějaká zábava a ve 23:15 jsme venku z letiště. Hned před příletovou halou čekáme na bus do Deiry s tím, že pak si vezmeme taxi s levnější nástupní sazbou. Honzíkovi se však podaří rozchodit navigaci a vystupujeme tak cca 2 km od hotelu, což dojdeme pěšky. Hotel Rahab rezervovaný přes booking.com jsme našli pěkně, zvenku nic moc, ale to se dalo čekat u nejlevnějšího druhu ubytování. Pokoj smrdí kouřem, zatuchlinou ale jinak je tu pokus, aby vypadal dobře, no to přežijeme, nejsme žádné cimprlíny. Vyrážíme ještě na večeři, jenže čtvrť působí děsivě,tak zapadáme do prvního bufíku plného Indů, kde nám říkají, že mají jen pilaf – no tak si asi dáme pilaf :-) Donesou rizoto s kuřetem, děsně pálivé, ale je k tomu výborný salát a voda. Platíme 22 AED a ve 2 v noci totálně mrtví padáme do postele.

22. 11. 2015 - Yabadabadů Abú Dhabí ;-)

Vstáváme již před sedmou a před osmou vyrážíme směr Abu Dhabí. Navigace v Dubaji pro změnu nefunguje a tak jdeme intuitivně směrem ke Gold súku (zlaté tržiště), kde se poptáváme tak dlouho než narazíme na ukazatele k metru Ras. Zkouším najít bus, ale při poptání místních je to prý lepší vzít metrem na Al Ghoubaiba bus stn, odkud pojede bus přímo do Abu Dhabi. Dobíjíme tedy ještě 10 AED na každou NOLku a jedeme 1 stanici na Al Ghoubaiba za 3 AED stržené z NOLky. Na nádraží najdeme velký červený bus do Abu Dhabi E100, odkud nás zas posílají dobít NOLky, neb se i uvnitř těchto meziměstských busech platí jimi. Dobíjíme tedy na zpáteční cestu na každou NOLku 50 AED. V buse jsou již tradičně vyhrazená místa pro ženy i muže, takže i když se zepředu zdá, že j v buse místo, tato část je určená jen ženám a muže tam nepustí sednout. My se naštěstí ještě dostali a tak hned vyrážíme. V buse jede tradičně klima jako na Filipínách. V 8:45 vyrážíme z Dubaje a do Abu Dhabi přijíždíme celí vymrzlí krátce před 11 hod. Vyrážíme pěšky za pomoci mapy a navigace na obchůzku památek. Něco bysme pojedli, ale široko daleko je jediná indická restaurace, která vyří až od 1 hod., tak zdlábneme dubajské súši a pokračujeme. Dorazíme k vladařskému sídlu, které je pro veřejnost uzavřené a následně k pevnosti, která je pro změnu uzavřená z důvodu rekonstrukce. Paráda. Pokračujeme tedy k mešitě, kterou odhadujeme, že je slavná Sheikh Al Zayed Mosque. To jsme ale na omylu. Co dál? Nejblíže to teď máme k moři, než se vydáme hledat mešitu, tak vyrazíme na plážovou promenádu, kde si do sytosti užíváme slunce, písek, mořský vánek a nožky i tu cachtačku. Naproti promenádě jsou proslulé rudé písečné duny Abu Dhabi, které mění barvu celý den dle dopadu slunečního světla. Na pláži je téměř prázdno - perfektní procházka! Město je poměrně velké, roztahané, s tradičně širokými ulicemi, ale nikde se neprodává žádné jídlo. Po procházce vyrážíme tedy do vnitrobloku zpět směrem k nádraží, když tu se náhle objeví Pizza Hut! Óóó moje radost je neskutečná. Dáváme si lasagne, pizzu a česnekový chléb včetně nápojů za 56 AED. Ptáme se personálu, ale zřejmě vůbec netuší, kde se ta mešita nachází. Pokladní nám nakonec radí jít na bus z další křižovatky, což parádně najdeme, vyhledáme si správný bus a hle, řidič nechce naše NOLky, že prý potřebujeme karty pro Abu Dhabi - no to snad žertuje! Naštěstí když vidí můj nasupený výraz nás posílá k automatu na jízdenky vedle zastávky, kam koukám jak vyoraná myš. Nechápu to, jak si mám dobít, když kartu nemám a ani nevím, kolik ta cesta bude stát, jak zjišťuji před automatem! Naštěstí mi nakonec úspěšně poradí místňáci, automat nám vytiskne takovou papírovou kartu s kreditem za 10 AED každý (cesta má stát cca 4 AED), která se taky přikládá k elektronickým čtečkám. Sedáme do autobusu a vždy když zahlédneme mešitu, tipujeme, že to je ta správná - no uznávám, že jsme si ji mohli aspoň vygooglit předem :-) Honzík se nakonec ptá řidiče jestli jsme nepřejeli, jedeme už déle než 1/2 hodiny, ale prý nám řekne. No to ani nemusel - poznáváme to sami. Před námi se daleko za městem najednou objeví jedna z nejhezších staveb mého života - jednoznačná perla Orientu, architektonický skvost z mramoru, zlata, a křišťálu. No já padám. Můj sen o Tádž Mahálu vzal rychle za své. To jsem ráda, že tohle jsme neminuli - jednoznačně nejlepší věc z celých Emirátů, se kterou jsme se setkali. Procházíme se kolem mešity, je pozdní odpoledne, takže podle průvodce má být stejně zavřená. Jak se tam poflakujeme, vyleze hlídač a řekne, že jestli chceme dovnitř musíme to obejít. No já padám, málem jsme tam nešli z vlastní hlouposti. Samozřejmě to obcházíme, já si v šatně musím zapůjčit abáju, do které se převlékám a razíme na prohlídku. Nepopsatelná nádhera! Vše nádherně zdobené, jako v pohádce Tisíce a jedné noci, dokola vodní příkopy a uvnitř nám brady opět padají. Ohromné křišťálové lustry, největší koberec na světě dovežený z Íránu, hra světel, barev... Musíte tam také! Kocháme se opravdu dlouho, nakonec vracíme abáju, uděláme další desítky fotek a jedeme busem zpět na autobusák. Cena obou cest dohromady nakonec byla jen 4,89 AED, takže nám na kartách zbylo dost peněz, ale plánujeme karty předat našim známým z letadla, kteří se do Abu Dhabi teprve chystají druhý den (no nakonec jsme se s nimi už nepotkali, takže pokud máte někdo zájem.. :-)) Na autobusáku kupujeme sváču - 2 sladká pečiva, 1 slané + 2l Mirindy za 12 AED a sedáme do busu. Jezdí jeden za druhým, žádné dlouhé čekačky. Do Dubaje už přijíždíme za tmy, dlouhosáhle hledáme hotel, pořád se vyptáváme, chodíme snad pořád dokola. Prostě jsme se ztratili. Jeden Pákistánec se nakonec smiluje a rozhodne se, že je lepší nás tam dovést než vysvětlit cestu, tak s námi asi pět minut jde a my jsme u hotelu. Haleluja - dobrá to duše - moc milý chlápek. Hledáme ještě něco k jídlu, ale nechci se ztratit znovu, tak vybíráme jen jiné Indy poblíž hotelu. Mají jen Chicken teryiaki - pro změnu, což je vlastně totéž co včera jen s jiným názvem.A také je to trochu chutněji uvařené, čemuž odpovídá cena :-) Platíme 24 AED, Honzík je otráven, nechce už jíst u Indů a je unaven, tak mizíme do postele. 

23. 11. 2015 - Odpočinek v Dubaji

Ráno vstáváme s plánem, že okoukneme staré město a půjdeme se koupat. Vyrážeíme obhlédnout, kde je metro (nechci se tu večer zas ztratit) a okouknout rybí trh. Na trhu je pěkné rybářské muzeum plné fotek a trofejí. Na trhu pak kupujeme banány a čerstvý kokos s brčkem - wau - na dovče poprvé a pro Honzíka i poprvé v životě - no že prý o nic nepřišel, ale já kokos miluju. Jdeme dál k přístavišti, kde si prohlížíme staré dřevěné lodě, jež podnikají turistické vyjížďky. Kousek dál za nimi je přístaviště pro abry - místní přívozy převážně pro dělnickou třídu. Trasa spojuje převážně starou část města Deiru s novou částí Dubaje. Je to mnohem levnější než metrem - stojí to jen 1 AED a za metro byste museli platit, jako za změnu pásma cca 4 AED. Přijíždíme do staré části poblíž Al Ghubaiba. Kolem ttržiště a mešity jdeme k pevnosti. Typická architektura místních staveb je moc krásná. U pevnosti kotvíme na oběd v perfektním bistru, kde si dáváme snídaňo-oběd - Honzík shawarmu Arabi s česnekovou majonézou - perfektní! Já si dávám club sandwich s hranolkam a hlavně kafe, což je bohužel opět instatní nescafé 3v1. Pokračujeme dál, v přístavu si dáváme první duabjsou zmrzku - na žádný skvost a z Ghubaiba stn jedeme busem č. 8 a hledáme nějakou veřejnou pláž. Vystoupíme na místě označeném jako veřejná pláž, ale všude jsou jen zátarasy z důvodu stavebních prací - tady už pláž asi nikdy nebude. Sedáme tedy zpět do busu a jedeme dál. Zkoušíme to o 2 zastávky dál, když řidič hlásí yacht club, to zní jako volně přístupná voda Bingo. Veřejná pláž a na ní skoro nikdo. Koupeme se ve vlnách Perského zálivu a totálně si to užíváme. Pěkné vlny, parádní výhled na mrakodrapy, čisťoučký písek a totálně krásné počasí. Sen! Blbneme, sbíráme mušle a dosyta si užíváme listopadové teploučko.Po pár hoďkách jdeme zpět na bus a jedeme na metro ADCB a odtud do Dubai Mall. Nacházíme v něm kluziště (to už nás po Manile nepřekvapí), nádherné akvárium i dokonalý vodopád a s bolavými nožkami usedáme ve food courtu a dáváme si dobroty z Jolibee. Nakonec si dáváme i zmrzku na oslavu našeho dvouletého výročí a jdeme dovršit romantiku venkovní fontánou, jejíž představení je rozhodně jedno z nejhezčích na světě. Koná se zhruba každch 20 min a vždy je jedno světové hudby a jedno arabské husby. Fontána se kroutí a svítí všemi barvami. Paráda!Procházíme se ještě okolo laguny s fontánou a obdivujeme výšku Burj Khalífa. Metrem pak jedem dom a hotel naštěstí najdeme už jak praví mazáci (já teda ne :-))

 

24. 11. 2015

Vstáváme kolem 8, nemůžeme dospat, asi se už tolik těšíme dom. Venku je celkem zataženo, ale doufáme, že to přejde. Vyrážíme opět na abru (přívoz), cestou potkáváme super suvenýrkový obchod. Kupujeme sváču k vodě a jedeme k Ghubaibě. Najdeme ještě Hindi temple - takovou nějakou smíšenku s posvátným stromem, kolem nějž jsou lavičky a lidé se tam smáčí vodou z kaluží - no dost zvlástní chrám. V totožném bistru jako včera hned u pevnosti si dáváme opět dlabanec . tnetokrát já shawarmu a Honzík falafel plate a k tomu si dáváme skvělé ovocné koktejly. Jseme na bus a opět jedeme číslem 8 k vodě - tentokrát však k Burj al Arab - plachetnici, kde jsme se chtěli před odjezdem vykoupat. Po této městské části od Ghubaiby stojí jízdné jako v jedné části tedy 3 AED proto je výhodnější jet až odsud a sem si z Deiry vypomoci abrou (MHD přímo z Deiry by stálo 7,5 AED). Busem č. 8 jedeme k Dubai Mall a odtud busem č. 5 k plachetnici. Je zataženo a trochu poprchává, dnešek je ale náš poslední koupací den a já si ho neplánuji nechat zkazit. Šup do vody, mácháme se ve studené vodě a pak mrzneme pod pofukujícím větříkem, ale koupeme se v Dubaji, už ten pocit mě umí zahřát  :-) Sbírám mušle, pozorujeme janponské turisty a klábosíme. Zvláštní je, že v Emirátech jsou jakoby pozlacené mušle, natolik symbolické k místní kultuře. Od plachetnice jmse pak jeli busem až k nám na Gold souq. Na NOL nám na zítra zbylo 5,5 AED, takže pohodička na zítřejší bus na letiště (to jsme si jen mysleli :-) ráno jsme při nástupu do autobusu zjistili, že minimální částka na NOLce pro jakoukoliv jízdu je 7,5 AED, takže nám bus ujel, na další jsme čeklai 20 min a mezitím se snažili dobít NOL v automatu, který bere jen papírové mince od 5 AED-. My však měli jen 10 AED, tak jsme museli nabít pro každého za 10 AED - kruci). Šli jsme si do hotelu odložit plaveckou výbavu a vydali se na nákupy. Honzík se vybral skleněnou miniaturu BUrj al Arab, já něco hledala marně. Prošli jsme Naif souq, což je modernější tržiště s oblečením a cetkami a s trochou pozeptání jsme nakonec našli i Spice Souq. Cestou jsme se stavili na véču - poslendí čerstvý kokos, ovocný shake, shawarma a krevetový burger s hranolkami. Na trhu koření mizíme do 1. stánku - koukáme na sušený a uzený citron, kardamon, šafrán a spoustu exotických směsí. Nakonec kupujeme Masala tea 100g za 10 AED, barbecue chicken za 10 AED 50g kardamonu za 10 AED a špetku šafránu 1g za 10 AED. Smlouvat se moc nedalo, ale já jsem spokojená!Nakoupíme ještě za 22 AED blbinky a dárky pro jedlíky, cukrárenskou arabskou pochoutku za 10 AED  o velikosti 1/2 čokolády a šup do pelechu. Nemůžeme se dočkat na vlastní postele. 
 

25. 11. 2015 - Návrat domů

Kromě již popsaných obstrukcí cestou na letiště jsme se spokojeně chystali dom. Dárky jsme měli nakoupené, vše sbalené. Na letišti ryhcle dopíjíme fantu i mangový džus. Trochu se poobhlídneme ve stánku se suvenýry a nakonec utrácíme ještě 120 AAED za dárky domů. Musím už platit kartou, ale snad budou mít naši drazí radost. V letadle dlabeme snídani - já omeletu a Honzík zeleninku, pochutnáváme si na nom nom krabičce, která opět stála za to a při příštím letu už bude stát 25 AED, protože flydubai také ruší jídlo na plaubách. Okolo jedné přistáváme na letišti v Praze, kde už nás čeká brácha a Honzíkovi rodiče, kteří nám tentokrát dělali osobní šoféry. Byť jsme byli upocení, unavení a strhaní, doufáme, že nás viděli rádi ;-)

Náklady na parádní dovolenou - 23.745,- Kč/osobu

Letenky Praha Dubai a zpět - 14.799,- Kč
Letenky Dubai Manila a zpět - 4.511,- Kč
Pojištění - 524,- Kč
Ubytování Dubai - 5.736,- Kč
Ubytování Filipíny - 4.544,- Kč
Místní doprava - 5.027,- Kč
Jídlo - 4.783,- Kč
Vstupy - 3.804,- Kč
Dárky + blbinky - 3.763,- Kč
 

Diskusní téma: SAE - Filipíny 11/2015

Bomba článek

Ja tam letím na konci dubna 2018
Tak se tam snad neztratím :-)

Re: Bomba článek

Super, tak snad se bude libit jako nam ;-)

Přidat nový příspěvek